pdf: Antagonistické násilí
Antagonistické násilí: Přístupy k ozbrojenému boji v městském prostředí z anarchistické perspektivy
Na textu, který nyní můžeš číst, byla radost pracovat. Potěšil nás jednak svým obsahem, ale i svojí formou. V našem prostředí se historie radikálního anarchistického hnutí omezuje pouze na útržky z chicagského Hay marketu, na něco málo o Kronštadtu, na mlhavé představy o osudu Sacca a Vanzettiho a samozřejmě na skazky ze španělské občanské války. Jedinou „neoficiální historii“ pak psalo pouze syndikalistické hnutí. Máme radost, že toto informační vakuum bylo vyplněno alespoň stručným historickým přehledem boje, který stojí na zcela odlišných základech. Na ozbrojené konfrontaci dominantní moci, na nesmlouvavém útoku na jeho představitele a symboly. Historie městských guerrilových skupin tak přináší rebelujícímu duchu nejen inspiraci, ale i oporu. Jak vidno, bojovné skupiny a jednotlivci nebyli nikdy v historii přijímáni oficiálním hnutím, přesto neztráceli odvahu a dál prováděli své útočné akce.
Historie však není tím hlavním, čím se text zaobírá. Hned v úvodu se autor rozchází s jakýmikoliv pomýlenými představami o nenásilném odporu vůči moci Státu a předkládá kritický koncept násilí. Nemluví o samoúčelném ničení, ale o nesmiřitelném a neústupném aktu neustálé vzpoury a boje – o antagonistickém násilí. Mluví o negaci smířlivého postoje a snah vyjít Státu vstříc kompromisy a dohodami. V žádném případě tedy neoslavuje zbraně a násilí v nějaké surové formě, naopak antagonistickým násilím zdůrazňuje nutnost čelit násilí, kterému je každý člověk vystaven den co den prostřednictvím moci kapitalismu a Státu.
Zároveň se však autor snaží vyvarovat dogmatismu a slepému následování jedněch prostředků boje. Sám zdůrazňuje, že učit se z ozbrojené kritiky je způsob, jak neopakovat chyby. Nevystupuje v roli anarchistického mesiáše s patentem na pravdu, odmítá však opakovat chyby, které byly napáchány oficiálním hnutím a jeho legálním přístupem k anarchismu.
Samotný text vznikl jako příspěvek do debaty mezi mexickými soudruhy v Anarchistickém informačním centru (CEDIA), která se konala v Mexico City 8. 10. 2011
Edice Černé Internacionály
pdf: Nenech se chytit: Černorudá příručka
Navzdory tomu, že jsou za mřížemi naši soudruzi s vykonstruovanými obviněnými, které se vůbec netýkají žhářských útoků Sítě revolučních buněk, můžou si fízlové tleskat. Operace Fénix mnohé paralyzovala. Klopýtáme po klaccích, které nám hodili pod nohy, a vystrašeně se ohlížíme i na ty, kterým jsme donedávna věřili a říkali jim příteli.
Jak jsme se vůbec do tohoto bodu dostali? Je to jednoduché – jednou k tomu muselo dojít. Anarchismus je ze samé své podstaty nelegální. Narušování status quo, zpochybňování existujícího nebo „prosté“ přebrání osudu do vlastních rukou, vzchopení se, vzdor – nic z toho se státu nelíbí. Proto dokud tady bude stát a jeho bezpečnostní složky, dokud tady budou obhájci stávajícího pořádku, vždy budeme v jejich hledáčku. Tu více, tu méně. Být anarchista proto znamená být v permanentním ohrožení a vystavovat se rizikům, která nemůžeme nechat zmizet magickou hůlkou nebo je prostě neřešit. Svět a obzvlášť pak doba, v níž žijeme, to zkrátka nedovoluje.
Tady ale celé představení nemusí skončit. Ano, naši nepřátelé nám vždy půjdou po krku. Ano, naši nepřátelé jsou mocní. To ale neznamená, že bychom měli shrbit záda! Z Fénixu bychom se neměli odnést, že „zlobit“ se nemá. To je přesně to, kde nás chtějí mít. Naopak. Zlobit se má, jen musíme být opatrní!
pdf: Povstalecký anarchismus
Padl ale na mě nový strach. Cítím jak na mě můj hněv volá z onoho prostoru, slyším jak se dveře otevírají
zevnitř a objevuje se přede mnou nová strašlivá otázka:
Jak poznám, že je čas na povstání?
Bude to když zničí další řeku nebo jezero poté, co ho zbytečně znečistí? Když dřevařské společnosti zničí další ekosystém a vyženou původní obyvatele z půdy?
Bude pak čas na povstání?
Nebo to bude poté, co vláda nebo NATO nebo OSN vybombardují nějakou zemi a zavraždí tisíce lidí? Když se další nadnárodní korporace bude znovu podílet na vyvražďování původních obyvatel, aby mohly být vyplundrovány další přírodní oblasti?
Bude pak čas na povstání?
Nebo poté, co továrna z vašeho sousedství vyexportuje další zásilku zbraní, vyrobených a určených pro zabíjení lidí, jako jsem já a vy? Když korporace budou i nadále devastovat ozonovou vrstvu, když je ekologie slepě odsouvána stranou kvůli zisku? Když jisté skupiny lidí pokračují v jednání, které zřetelně ohrožuje život mnoha slavných a krásných zvířat a rostlin na naší planetě?
Bude pak čas na povstání?
Nebo budeme prostě demonstrovat, odevzdávat petice, doufat že systém si uvědomí své chyby a změní se, nebo doufat v budoucí revoluci, když budou masy na naší straně a budeme tedy schopni vše napravit? Doufáme právě v toto, když mezitím systém ničí nás a planetu takovým způsobem, že když se konečně rozhoupeme, že s tím něco uděláme, tak ve světě nebude mít smysl žít?
Budeme dále čekat a čekat, dokud situace nezačne být kritická? Je pak čas napovstání? Nebo už bude příliš pozdě?
pdf: Síť revolučních buněk
Žijeme ve světě, kde atmosféra strachu prostupuje všechny oblasti života a živí tak růst stádovité konformity. Kultura poddajnosti se stala dominantní společenskou normou a každá důsledná kritika stávajících poměrů je označována za nebezpečný extremismus. V této dusivé atmosféře však přesto žijí nekonformní bytosti, které místo pasivního sledování událostí, chtějí do společenského děje aktivně vstupovat a měnit životní podmínky k lepšímu. Mezi tyto bytosti patříme i my – osoby, které se sdružily do Sítě revolučních buněk. Organizační celek, který společně tvoříme, je nástrojem, umožňujícím nám lépe koordinovat útoky na vše, co symbolizuje svět kapitalistického barbarství a na vše, co ho drží pohromadě. Rozhodně se netajíme tím, že naším záměrem není kapitalismus reformovat! Hodláme ho totálně zničit a na jeho troskách začít stavět zcela odlišný svět. Revoluční boj, kterého se aktivně účastníme, je vyjádřen destruktivními i tvůrčími vášněmi a je zasazen do souvislostí mezinárodního hnutí antikapitalistického odporu.
pdf: NEFORMÁLNÍ ANARCHISTICKÁ FEDERACE
Moc kapitálu a Státu stojí před novým nepřítelem. Nepřítelem nebezpečnějším a zákeřnějším než kdy předtím, jelikož nepřichází z vnějšku, ale rodí se přímo v břiše Leviathana. Každý muž a žena kdekoliv na světě se mohou pro Moc stát hrozbou. Stačí jen vynořit hlavu z mlhy a vykročit z vyšlapaných cest.
Takové kroky již učinilo mnoho soudruhů po celém světě. Sjednotili se v jednom historickém okamžiku v nové nehierarchizované síti, která jim umožnila koordinovat svůj boj proti Moci, a zaútočili. Tato síť se nazývá Neformální anarchistická federace FAI.
Právě o této struktuře, boji a myšlenkách, které ji podpírají, je tento sborník několika textů, který má přiblížit východiska nového anarchismu. Sborník otevírá text, který stál u zrodu FAI na konci roku 2003. Na něj pak navazují příspěvky skupin z Řecka, Itálie a Indonésie, které se k FAI hlásí a útočnou praxí ji rozvíjejí. Rozmanitost kulturního prostředí, ze kterých jednotliví soudruzi vzešli, a zároveň podobnost východisek a prostředků, ke kterým se uchýlili, je důkazem neochvějnosti a síly této nové struktury.
Nebojme se ozbrojit a zvolat, ať žije nová anarchie!
pdf: BASTARDI! VÍM, KDO VÁS POSLAL!
Lidské bytosti jsou z masa a snů. Náš sen, to je lidstvo osvobozené od jakékoli formy otroctví, které se vyvíjí v harmonii s přírodou. Je to sen, který přivádíme k životu ve chvíli, kdy bojujeme za to, abychom jej zrealizovali. Náš sen má jméno, je to „anarchie“ a my jsme připraveni vsadit vše na to, aby se zrealizovala. V tomto dobrodružství nejsme sami, tato nová anarchie rozkvétá po celém světě v protikladu k ideologickému a cynickému anarchismu, anarchismu, kterému chybí jakýkoli nádech života a který se realizuje pouze v teorii a účasti na shromážděních a manifestacích ve zbabělé občanské společnosti, která páchne smrtí. Nová anarchie povstává z ruin tohoto anarchismu. Tisíce a tisíce buněk, které promlouvají jedna přes druhou skrze tisíce a tisíce akcí.
pdf: KONVERZACE MEZI ANARCHISTY
Není náhodou, že vývoj a dráha části řeckého antiautoritářského proudu má časté styky s levičáky (antiamerické/antiimperialistické postoje, dělnická autonomie, nezávislé odbory, přímá demokracie, lidová shromáždění, sousedské iniciativy atd.). Zároveň se ideologie sebeobětování (falešná obvinění Státu proti nevinným bojovníkům, zbití a pobodání mírových demonstrantů fašisty atd.) ukrývá – někdy otevřeně – uvnitř anarchistických kruhů. Tento ne zrovna inspirativní obraz je utvářený anarchistickým prostředím, které se pasuje do role permanentního obránce. Je mimochodem pravda, že Stát při řadě příležitostí vykonstruoval falešná obvinění a že fašisté útočí na lidi. Jde však jen o poloviční pravdu. Druhou půlkou pravdy je, že jsme nyní ve vězení jakožto anarchisté akce, kteří hrdě převzali odpovědnost za svou účast v nové městské guerille, přičemž se tak stalo bez nějakého policejního spiknutí. Do nemocnic jsme přitom poslali dost fašistů, když jsme jejich úkryty zapálili, zničili nebo vyhodili do povětří.
pdf: Krátké interview se členy CCF
Pro nás je squatting způsobem anarchie, a ne jeho cílem. Bohužel se některé squaty v Řecku prohlašují za ostrůvky svobody a opomíjí jiné formy přímé akce. Takto uvnitř městské pouště okolo sebe tvoří zdánlivou oázu svobody. Tímto se udržení pouhé existence squatu stává pro určité anarchisty samotným cílem. Výsledkem je, že se jednou za čas squateři, kteří čelí potenciálnímu riziku zákroku proti jejich squatterskému projektu, rozvážným a reformistickým způsobem dohodnou a usmíří se se státem a městskými úřady, a to s jediným cílem zachránit svůj prostor před represí. V Řecku nedávno v případě soudního vystěhování squatu Villa Amalia levicová strana Syriza vydala vůči squatu prohlášení vyjadřující solidárnost a podporu. A žádný squatter na tuto událost nereagoval. Naopak tam existovalo velké množství tolerance a ohlasu na reformistické kruhy, které rády squaty prezentují jako alternativní kulturní centra. Pro nás je anarchistický squat živoucí továrnou subverze, vzpoury a války proti existujícímu.
Bojujme proti nepřizpůsobivým
pdf: Na nože s Existujícím, jeho obhájci a falešnými kritiky
Jedna část této společnosti má všemožný zájem na udržení tohoto režimu; druhá na tom, aby se vše zhroutilo pokud možno co nejdříve.
Rozhodnout se na které straně stojíte, je prvním krokem.
Rezignace, základna dohody mezi oběma stranami (zlepšovateli existujícího a jeho falešnými kritiky), je ale všude kolem, dokonce i v našich vlastních životech – na autentickém místě sociální války – v našich tužbách stejně jako našem každodenním malém přizpůsobování se.
Je nezbytné vyzvat na souboj všechno řečené a nakonec, jít do bitky na nože se životem.
pdf: Alfredo M. Bonanno: Kdo jsou anarchisté ?
Proti komu anarchisté bojují ?
Proti jakým falešným představám anarchisté bojují ?
Čeho chtějí anarchisté dosáhnout ?
Prostředky, které anarchisté hodlají použít.
pdf: Alfredo M. Bonanno: Morální dilema
“Pokud chceme provést nějakou akci, tak nám nestačí pouhé ospravedlnění, že je to tak „správné“. Tuto úvahu totiž ovlivňují další faktory, z nichž některé, jako je třeba základní problém morálních zásad, nemají nic společného s oprávněností toho či onoho činu.
Můžeme to pozorovat na potížích, jež mají mnozí soudruzi při uskutečňování akcí, které svým významem nejsou nikterak výjimečné.
V těchto případech do hry zasahují morální zábrany. Ty vedou ke vzniku skutečného morálního dilema, které s sebou přináší jen těžko předvídatelné následky.”
pdf: Alfredo M. Bonanno: Anarchistické napětí
“Boj tedy musí začít jinde, s jinými idejemi a metodami. Proto už asi patnáct let rozvíjíme kritiku syndikalismu a anarchosyndikalismu. Proto jsme zde a označujeme se za povstalecké anarchisty. Není to z důvodu, že bychom si mysleli, že řešením jsou barikády – protože barikády by mohly být jen tragickým následkem výběru, který není náš vlastní – ale jsme povstalci, protože si myslíme, že anarchistická akce bude nevyhnutelně čelit mimořádně závažným problémům. Anarchismus netouží po těchto problémech, ony jsou vnuceny realitou, kterou vybudovali ti, kteří mají moc a nemůžeme se jich zbavit prostě tím, že bychom je ignorovali.”
pdf: Alfredo M. Bonanno: předmluva ke knize Sabate
“Zdálo by se, že všichni anarchisté se shodnou na jistých bodech; nepřidrží se sice úplně stejného názoru, ale přinejmenším neupadnou do žádných protikladů. První takovou otázkou je útok na třídního nepřítele (například vykořisťovatele), jak v makroskopickém rozměru Státu, tak mikroskopickém rozměru jednotlivce, odpovědného za vykořisťování. Když se ale soudruzi organizují, aby postoupili od slov k činům, nikdy nechybí ti, kteří vystoupí do popředí s pochybami, úžasem, podezřívavostí a nejistotou. Vždy se najdou někteří anarchističtí soudruzi, kteří anarchismus proměnili na svého druhu ochranný štít proti vlastní slabosti a kompromisům. Tito lidé očividně nemohou souhlasit s někým, kdo přispívá k jejich odmaskování prostřednictvím akce; někým, kdo čeří stojaté vody pomocí útoků na třídní nepřátele a často na sebe přitahuje pozornost represivních složek.”
pdf: Alfredo M. Bonanno: Anarchisté a akce
„Pokud existuje nějaká neměnná vlastnost anarchistů, pak mohou být charakterizováni jako ti, kteří se nenechají odradit stinnými stránkami třídního boje a nenechají se zlákat sliby moci.
Bude vždy těžké, ne-li nemožné, najít soudruha, který ustoupil moci. Může se to stát v důsledku mučení nebo fyzického utrpení, nikdy však v důsledku dlouhodobé represe nebo ztráty srdce.“
„Každá drobná akce, provedená byť jen několika soudruhy, je ve skutečnosti velkým aktem subverze. Její význam jde dál za mikroskopický prostor, který pokryje, aby se stala spíše orientačním bodem, než symbolem.“
pdf: Alfredo M. Bonanno: Ozbrojená radost
„Tajemstvím je skutečně začít.
Současné společenské uspořádání nejen oddaluje, ale také blokuje a korumpuje jakékoli svobodné počínání. Jediným způsobem, jak se naučit, co je svoboda, je experimentovat s ní a k tomu potřebujeme nezbytný čas a prostor.
Základní premisou svobodného jednání je dialog. Nyní je třeba říci, že jakákoli skutečná diskuse vyžaduje dvě podmínky: skutečný zájem o vznesené otázky (problém obsahu) a svobodu hledání možných odpovědí (problém metody). Tyto dvě podmínky by měly být splněny zároveň, vzhledem k tomu, že obsah determinuje metodu a naopak. O svobodě můžeme hovořit pouze za svobodných podmínek.
Jaký má smysl klást otázky, když na ně není možné svobodně odpovědět? Jaký má smysl odpovídat, když jsou odpovědi stále falešné? Dialog existuje pouze za podmínky, když spolu jednotlivci mohou hovořit nezprostředkovaně, což znamená když mezi nimi existuje vzájemnost.“
