Věznice Trikala, 4. května 2010
Desátého dubna tohoto roku asi v deset hodin dopoledne u mě na ulici v Nea Philadelphia zastavil automobil policejní pohotovostní jednotky (Amesi Drasi). Vystoupili z něj dva policisté, kteří na mě namířili zbraně a nasadili mi pouta. O chvíli později u chodníku přibrzdil člen protiteroristické jednotky na motocyklu Suzuki a s jasnou známkou ulehčení v hlase na policisty zavolal „Ano, to je on“. Po vcelku divoké jízdě, kdy člen protiteroristické jednotky uklidňoval velmi nervózní policisty, jsme dorazili na ústřední policejní ředitelství v Athénách (GADA). Výtah nás vynesl do 12 poschodí. Dveře se otevřeli a tři maskovaní muži se dali do práce. Společně s prvními údery, kterými mě přivítali, mě nařídili se svléknout. Začali se ptát na spoustu věcí a můj přístup pasivního odporu je ještě více rozzuřil. Začali mě vyhrožovat: „Zavezte ho do hor, přiveďte jeho děti a zastřelte je před ním“.
Zároveň mě neustále mlátili pěstmi, kopy kolenem atd. a dávali si velký pozor, aby mě nezasáhli do tváře. Můj neustálý pasivní odpor je ale skutečně „rozpálil do běla“ a dostal jsem i několik úderů pěstmi do obličeje (podlitiny na mé tváři byly viditelné, když jsem byl předveden k prokurátorovi). Pak se začínají přidávat další. Jsou tak dychtiví získat ode mě nějaké informace, než je mé zatčení oficiálně oznámeno, že někteří zapomněli masky. V místnosti se nyní nachází asi sedm lidí a začínají „profesionálnější“ metody výslechu. Škrcení až ztratím vědomí, silný tlak na obličej s cílem bránit dýchání – to vše v situaci, kdy jsem byl vysvlečený donaha. Mezitím byly samozřejmě krátké přestávky, kdy mě nechali zírat do zdi a přemýšlet. Pak výslech pokračoval s pomocí kopů koleny do genitálií. Věci se jim poněkud vymykaly zpod kontroly. Čas ubíhá a „protiteroristické“ ztrácí sebekontrolu. Snažím se padat na zem a chránit se před údery a oni mě stále zdvihají. Přestávky už nejsou. Sedm nebo osm policistů, maskovaných i nemaskovaných, mě bije obušky. Po silném úderu do zátylku téměř ztrácím vědomí a mučení končí.
Když se mi začne vracet vědomí, zjišťuji, že vypadám velmi špatně. Ruce i nohy mám nateklé a téměř nepohyblivé. Těžko se mi dýchá a mám nízký krevní tlak kvůli nemoci, kterou trpím, thalassemii. Chápu, že to tak bude pokračovat až do rána za podstatně horších okolností, dostávám se do krize a kolabuji. Maskovaní muži znervózněli, ale čekají. Nutí mě posadit se a chrstnou mi vodu do obličeje. Ještě nejsou přesvědčeni, ale moje symptomy jsou stále vážnější. Ptají se mě, zdali beru nějaké léky a já ze sebe dostanu slovo „anemie“. Nezdají se být přesvědčeni, ale volají ředitele Protiteroristické jednotky. Nakonec viditelně velmi neochotně volají lékaře, který mě prohlédne a nařizuje můj převoz do nemocnice, protože policie nechce riskovat, že by se mi něco stalo uvnitř budovy GADA. Nějakou dobu zůstávám v nemocnici a pak mě stále v hrozném stavu převážejí do cely. Celé mučení muselo trvat asi tři hodiny, ale vzhledem k vyčerpání jsem neměl přesný přehled o čase. Nejsem schopen si ani vzpomenout na tváře svých mučitelů.
Příštího dne ráno začínají „přátelské“ metody výslechu. Dočasná změna taktiky trvá až do večera, kdy jsem převezen do vazby ve věznici Trikala. Protagonisty jsou tři vysocí důstojníci protiteroristické jednotky. Jakoby se předchozího večera nic nestalo, nabízejí mi spoustu věcí, „Kamaráde, koukám, že jsi dostal trochu do nosu ne?“, nabízejí mi cigarety, vodu, sendviče, kávu… V rámci tohoto „přátelského“ výslechu mi kladou naprosto stejné otázky, které mi kladli, když mě mučili, a k tomu několik dalších. Bylo to až směšné. Měli počítačové záznamy telefonických hovorů, fotografie… a jeden z nich se ke mě choval téměř jako barman!
Důvodem bylo to, že jsem podle nich „ten slušný, s manželkou a dětmi“, zatímco ti ostatní byli „magoři a blázni“ a mnoho dalšího. Od začátku sázeli na skutečnost, že jsem otec malých dětí, který bude spolupracovat. „Nemyslíte na svoje děti, na to, jak budou vyrůstat? Mluvte a my zajistíme, že se dostanete ven za pár let“. Nabízeli mi dokonce peníze, než jsem se ohradil. „Mluvte a vaše žena dostane 50 tisíc euro tak, že se to nikdo jiný nedozví“. Následující den proběhlo naprosto stejně a každé tři až čtyři hodiny se opakovala stejná procedura. Nasadili na mě dokonce i mladé policisty zhruba v mém věku, kteří podle nich mohli mít větší štěstí. Tak probíhaly mé dny až do 17. dubna, kdy jsem byl společně s B. Stathopoulosem převezen do vězení Trikala. Skutečnost, že jsem nespolupracoval s policií mě zcela jistě vysloužila vazbu na tak vzdáleném místě, což mi podstatným způsobem brání v tom vidět ženu a děti. Jejich základním cílem bylo znesnadnit komunikaci se soudružkou P. Roupou a soudruhem N. Maziotisem.
Aby bylo jasno, rozhodl jsem se zveřejnit případ svého mučení členy protiteroristické jednotky po zveřejnění „Politického dopisu společnosti“ (*) z naprosto jasných důvodů. Především, mučení stejně jako přátelské chování policistů bylo součástí jedné a té samé procedury: výslechu. Jeho základním cílem není pomsta, ale získání informací. Chci, aby bylo zcela zřetelné, že tento dopis píši poté, co jsem uznal svoji odpovědnost za účast v organizaci Revoluční boj a prohlašuji, že nejsem žádná oběť státní represe. Po zveřejnění těchto skutečností nechci podávat nějaká oficiální trestní oznámení kvůli mučení. Chci jen demonstrovat jejich prastaré a neefektivní výslechové metody a přispět svoji zkušeností jako součástí boje proti vězeňství.
Prohlašuji, že můj rozhodný postoj je součástí revoluční tradice všech, kteří se octli v rukou státu.
Jsem hrdý na svoji účast v Revolučním boji, na cestu, kterou prošel a jeho význačné přispění pro sociálně-třídní válku. Ani mučení, ani psychologická válka ani likvidační rozsudky, které nám chystají, nic z toho mě nezničí. Jsem silnější než kdykoli předtím a vděčím za to nezlomné víře v boj a revoluci. Nyní se mohu konečně hrdě podívat do očí svým dětem. Kromě toho datum, kdy se narodily, 6. prosince 2008, pro mě představuje další závazek k boji. Nakonec bych chtěl tímto dopisem vzdát čest soudruhovi Lambrosovi Fountasovi, který byl zavražděn státními silami. Tento skvělý bojovník zůstane navždy v našich srdcích.
Nic neskončilo, vše pokračuje směrem k revoluci.
Kostas Gournas, vězení Trikala, křídlo E1
