OZBROJENÁ NEGACE (CCF)

Průměrnost zabíjí. Pro nás není žádná střední cesta. Kdokoliv říká, že je anarchista, čelí rozhodujícímu dilematu. Buďto jednat nebo ztichnout a zanechat anarchie. Protože je nemožná anarchie napůl legální stejně jako anarchie zamlžených slov.

(nevydaný text C.C.F.)

I. Symbolismy uvnitř shod

Po téměř dvou letech se třetí soud státu proti Conspiracy Cells of Fire chýlí ke konci. Divadelní představení soudu vrcholí skrze “posvěcený” akt omluv.

Symbolismus slov není shoda náhod. Opravdu je omluva pro soudní civilizaci považována za “posvěcené” právo obviněného. To připomíná přiznání pokory před knězem. To je nejvyšší moment velebení soudní autority, před verdiktem. Od obviněného se požaduje, aby se plazil před soudci (shodou okolností je v Řecku křesťanský obraz “syna Boha” nad hlavami soudu. Souhra okolností je ponechána každému na očích) a žebral o odpuštění trestních hříchů pro shovívavost nebo dokonce pro ospravedlnění. V jazyce symbolismů jsme vždy preferovali kacířského obrazoborce namísto spravedlnosti inkvizice. Ve světě reality jsme anarcho-nihilisté a nechystáme se omluvit žádnému soudci.

II. Křižovatky paměti a negace

Naše odmítnutí omluvy soudcům není rozhodně izolovaný moment, ale část vzbouřenecké historie anarcho-individualistů praxe. Zkušenost předchozích období nás dnes přivádí do blízkosti k soudruhům z minulosti, Emile Henry, Ravachol, Clement Duval, Marius Jacob, Vaillant, Severino di Giovanni a desítky dalších věčně vzbouřených duší.

V té době tito kamarádi používali soudní stání k tomu, aby hlas vzpoury byl vyslyšen a strach z autority zničen. Jejich “omluvy” obracely naruby jejich zajetí jako porážku a transformovaly je do “obvinění” proti soudcům, knězům a autoritám nebo proti té době. Zároveň jejich pohrdavý úsměv před gilotinou vyřezal nesmazatelnou jizvu negace a neposlušnosti ve světě podrobení.

Avšak historické posvěcení soudruhů minulosti by bylo naivní. Kromě toho, jediné co přichází z posvěcení je kněžství a uctívání.

Nyní je náš čas a my musíme vyostřit naše vlastní výzvy v současnosti.

Dnes nezbytně nepotřebujeme stát před soudem, proto abychom vyjádřili nutnost rozbít zdi zajetí. Digitální technologický fašismus vystávající zpoza násilné zkázy dominantního obrazu a internetová propaganda režimu, mají trhliny (navzdory úsilí autority plně chránit sebe samu), které jsou “infikovány” anarchistickým slovem a jeho rozšiřováním.

Tedy, každá éra musí objevit své vlastní negace. My nemáme žádný důvod zůstat věrni tradici, která chce anarchistické vězně omlouvat politicky před jejich soudci.

Tyto omluvy, jež až do včera byly radikální gesto proti soudu, dnes mohou skončit jako zkrachovalá vazba k tradici a jako posvěcení nedostatku jakéhokoliv vývoje nebo perspektivy.

Posedlost minulostí, její idealizace a její napodobování, namísto využití radikální tradice, vede k zatuchlosti a proměně do “náboženské” doktríny. Zvláště v dnešní době, když si velká část anarchistické scény vybrala sebeuvěznění neustálým přihříváním marxismu a fantaziemi o lidových povstáních, ozbrojená anarchistická guerilla nemá žádný důvod následovat etiku politické slušnosti, která fakticky chce politického vězně “omlouvat” před jejich soudci. Kdejací soudci (konzervativci, fašisti, demokraté) jsou institucionálními zástupci autority a vybrali si svou stranu. Tu není žádné místo pro dialektiku, jen stav války mezi světem, který oni představují a hodnotami, které vyjadřujeme. Po dva roky, když jsme navštěvovali tento soud, jsme bez lítosti bránili všechny útoky organizace, jeden po druhém.

Zdůraznili jsme důvody, pro které byly akce provedeny, stojíce na straně anarchistické městské guerilly, demystifikovali jsme policejní všemohoucnost, vyřídili jsme si to intrikami protiteroristické jednotky, opětovně jsme objasnili neúčast zbytku obviněných v ozbrojené akci Conspiracy Cells of Fire, vyjadřovali mezinárodně naši vzájemnost k uvězněným kamarádům, podporovali jsme veřejně ozbrojené akce (například bombu od části CCF v ilegalitě proti řediteli vězení Korydallos), v důsledku které jsme byli obviněni, což byla odplata státu, a při obvinění z podněcování v “Projektu Phoenix” i obecně jsme nenechali ani kousíček prostoru pro příměří ve válce proti nepříteli.

Všechno toto jsou části ne-pokojné volby nenechat jazyk nepřítele ostouzet, svými lži pošpiňovat a překrucovat naši akci. Naše slova a postoj unikly hranicím soudu uvnitř vězení a spoluúčastí v radikálních kontra-informačních projektech a anarchistických překladatelských sítích se staly veřejnými.

Takže nepotřebujeme jednotlivě “bránit” sami sebe s osobními “omluvami”. Co jsme řekli stále dodržujeme…

III. Vytrvalí nelítostní

Samozřejmě jak jsme napsali výše, toto je naše individuální a kolektivní pozice, ne nová posvěcená pravda “super-revolucionáře”, kterou bychom chtěli komukoliv vnutit. Pro ty, kdo nekapitulují před nepřítelem a berou na sebe politickou zodpovědnost ozbrojené akce a anarchisty vzpoury, mohou mít slova různý význam (někdy hodně), ale soudržnost vzbouřenecké akce je to, na čem záleží. Tudíž, v případě, že se někdo chce stále “omlouvat”, třebas jen pro estetické nebo osobní uspokojení, a chce vmést příval urážek a ponížení soudní moci do obličeje, pak samozřejmě takovou volbu podporujeme. Totéž platí pro bojovníky, kteří skrze jejich politická slova, v podstatě zruší soudce a vyzdvihnou skutečnost, že vzpoura nemůže být ani souzena ani uvězněná… Pro nás skutečný problém vyvstává, když si někdo na jedné straně přeje udržovat veřejný profil anarchisty a, na druhé straně, chcete těžit ze zákonných polehčujících okolností (rozpoznaných soudní mocí, nakonec pravděpodobně jako neoprávněné) a uvádět na svou obranu zákonné nesrovnalosti, nejen pro zdůraznění manipulací represe, ale také aby vytěžil více příznivé obvinění. Tehdy autorita opravdu triumfuje a směje se mlhavosti, půlslovům, omluvám a rozporům svých někdejších nepřátel.

Protože není nic horšího než říct, že jako anarchista jste rozpoutali válku proti státu a pak žebrat o shovívavost a omlouvat závažnost.

Někteří mohou samozřejmě tímto způsobem získat zmrzačenou svobodu nebo mírnější trest. Nicméně, pro nás je paměť nejpřísnější “soudce” nás samotných. Vzpomínka na slib toho, co jsme řekli a co jsme udělali. Vzpomínka na slib toho, co říkáme a toho, co uděláme.

Proto nemáme co říct soudu, ale prohlašujeme se za Nelítostné Anarchistické Městské Partyzány a podporujeme se vší naší silou a srdcem všechny C.C.F. útoky, za které jsme obviněni. Ty útoky jsou části nás samotných a my jsme částí těchto útoků.

Odmítáme se omluvit, žebrat o zmírnění, předvolávat svědky pro osobní (a ne politickou) obhajobu, protože odmítáme hrát roli pošlapaných, jež zůstávají v pozici neustálé obrany.

Nepřijímáme morálku slabosti a estetiku oběti, která hledá obranu.

Jsme unavení z toho neustálého skrývání za slovy, která odzbrojují pokus o Anarchii žvatláním o politickém pronásledování ideologie. Anarchie není ideologie, která hnije v regálech, je to způsob života proti zákonnosti.

Sametový úder demokracie obvykle nepotřebuje žalovat myšlenky, ale hlavně lidi, kteří svými akcemi zkoušejí být v souladu se svými myšlenkami.

To je to, co jsme udělali vytvořením anarchistického spiknutí kamarádství, soudružství, útoku… To je to, jak se zrodila nová anarchistická městská guerilla, to je to, jak Conspiracy Cells of Fire je stále na živu. Naše útoky doručují údery úředníkům a symbolům systému, ničí chrámy peněz, zapalují kanceláře politických stran, napadají soukromé ochranky a bezpečnostní firmy, umísťují bomby do vězení, soudů, nápravných zařízení, fašistům, do Parlamentu, na policejní stanice, kostelů, domů ministrů, posíláme výbušniny velvyslanectvím a hlavám státu, vyhazujeme vojenská vozidla a militaristické cíle, vypalujeme kanceláře novin a auta novinářům, vybrali jsme si žít na nezákonné straně života, pryč z estetiky peněz a morálky autority, proti technologickým poutům digitálního světa a houfu otroků, proti kultuře kompromisu a civilizaci vykořisťování přírody a zvířat.

Od okamžiku, kdy jsme si vybrali cestu anarchistické městské guerilly, jsme věděli předem, že tu je možnost smrti v boji nebo dlouhodobého vězeňského trestu stráveného v zajetí. Ale přinejmenším, i když jsme vězni autority právě nyní, víme, že jsme nevedli život otroka.

Protože, když vězeň nalezne způsob jak uniknout, tak to udělá, zatímco otrok zůstane ve své cele, i když nalézá dveře otevřené.

Proto nelitujeme jediného momentu našeho spiknutí a našeho vzbouření. Dokonce i kdybychom byli odsouzeni tisíckrát soudy celého světa, tisíckrát bychom udělali to stejné. I když by se čas tisíckrát vrátil, vybrali bychom si stejný způsob života tisíckrát s ještě více napětím a s ještě více útoky.

IV. Proti hodinářům a prodavačům ideálů

Naprosto si neděláme žádné iluze. Víme, že naše slova na mnohé nezapůsobí. Mnozí dávají přednost fantazírování o přepychovém způsob života, který dělá reklamu hodnotám jejich světa, inzerujících štěstí ve formě mobilního telefonu a v posledním modelu automobilu.

Ale my nejsme prodavači ideálů, kteří usilují o získání většího davu konzumentů. Rovněž nejsme hodináři, měřící čas a naše volby hodinami zralosti a objektivních okolností údajného sociálního probuzení. Pro nás je čas nyní a místo je tu. Obracíme se na ty, kdo mají uši k tomu, aby slyšely a srdce k tomu, aby cítila. Takto jsou položeny opravdové základy pro kolektivní svržení Existujícího, pomocí možností osobní, existenciální, násilné, ozbrojené vzpoury.

Všechno ostatní, co přichází z reformistického proti-guerillového nátlaku je politikaření a výmluvy a zástěrka pro nečinnost a pozastavení činnosti.

Dnes musí městská guerila v Řecku čelit nejen železné státní represi, ale také anarcho-šéfům proti-guerillového tlaku antiautoritářského prostředí. Tímto způsobem je vysvětlen velký protiklad naší doby. Zatímco se nelítostní městští partyzáni hlásí k zodpovědnosti za útoky proti Moci, a opouštějí tak smutnou tradici minulých dekád, která představovala anarchisty jako stálé oběti represe za legračním motivem “já jsem perzekvovaný pro mé myšlenky”, “já byl náhodný kolemjdoucí …”, tak zároveň čelí polemice, opomíjení a pomluvě ohromnému reformistickému tlaku, jež parazituje uvnitř anarchistických kruhů a spěšně se pohybuje směrem k alternativnímu životnímu stylu, oficiálnímu naříkání, introverze a jáství chyceného uvnitř mikrokosmu malých ostrovů falešné svobody. To není žádná shoda okolností, že dnes v mnoha případech reformističtí anarchisté odzbrojují sebeorganizované struktury (např. squaty) a přeměňují je z prostředků mnohotvarého zápasu do samoúčelné existence. Ale squat, který oddělil sám sebe z násilné, anarchistické přímé akce a jenom reprodukuje sám sebe jako malý ostrůvek svobody, se brzy stane neškodnou, alternativní subkulturou pseudo-anarchistického životního stylu. Takto praxe ozbrojeného boje a sabotáže ustupuje a rezignuje a mizérie triumfuje.

V této dnešní souvislosti defétismu, různí anarcho-šéfové tvrdí, že rozhodnost naší pozice u soudu, umožňuje zrušení našich “práv” represivními orgány.

Pravda je, že protože odmítáme udělat kompromis, vybrali jsme si “zákonnou sebevraždu”, protože především zabila mravní zákon uvnitř nás.

Důvod, proč se nestaráme o naše trvalé odsouzení není skutečnost, že jsme odolní vůč zajetí, ale skutečnost, že jediná věc o kterou se zajímáme, je pokračování naší vzpoury.

Vzpouru, kterou si žádné vězení a žádný soud nemůže podmanit.

Takže, jestli během posledního století anarchisté praxe byli posláni na gilotiny a šibenice, dnes se budují izolační jednotky, zvláštní křídla a maximálně střežená vězení. Takže se ubíráme z bezprostřednosti popravčího k pomalé smrti betonu, ocelových mříží a zámků. Ale zde je místo, kde se opět setkáme se soudruhy z minulosti.

Zde je místo, kde negace jsou ozbrojené. Zde je místo, kde zarputilost a svědomí ukovává nepřetržitou vzpouru. Zde je místo, kde držíme na živu úsměv těch, kdo čelili popravišti, zde je místo, kde ponecháme jejich hlas a jejich poslední slova nezměněná.

“AŤ ŽIJE ANARCHIE” …

PRO NÁS ODDECH NIKDY NEPŘIJDE …

NECHŤ VZKVÉTÁ NAŠE NEGACE

PROTI SPOLEČNOSTI AUTORITY

STAŇTE SE 1.000 BUŇKOU OZBROJENÉ GUERILLY

PRO ROZPTYL ANARCHISTICKÉ VZPOURY

AŤ ŽIJE FAI/IRF!

AŤ ŽIJE SPIKNUTÍ OHNIVÝCH BUNĚK!

CCF/ buňka uvězněných členů:

Polydoros Giorgos

Hatzimihelakis Haris

Tsakalos Christos