Mnoho věcí se lidé učí díky praktickým krokům a především jejich opakováním. Chodit, mluvit, číst, plavat. Vše zvládáme díky tomu, že jsme s tím někdy postupnými kroky začali a opakujícími úkony se v tom zlepšovali. Mnohé “revoluční” skupiny jakoby nechtěly přijmout skutečnost, že hnací silou protikapitalistického odporu je stejný princip. Ten určuje, zda se stáváme boje schopnými nebo naopak zůstáváme těmi, kdo o boji mluví, ale neúčastní se ho.
Mnoho anarchistických a marxistických skupin se shoduje v jedné věci: komunismus může být rozšířen jen díky revolučnímu proletářskému boji a ten musí nezbytně mít povstaleckou povahu. Kolik skupin ale podle toho skutečně jedná? Nespočet jich hovoří o potřebě útočit na vztahy, které jsou jádrem kapitalismu. Druhým dechem vždy neváhají dodat, že je potřeba s útoky zatím vyčkávat na vhodnou příležitost. Na dobu až nás bude více, až masy budou nakloněné revoluční změně, budou uvědomělé a organizačně schopné. A tak se celá desetiletí jen čekalo. Čeká se i dnes a mnozí budou čekat i zítra, za týden, za rok až do doby, dokud naposled nevydechnou.
Copak není dostatečně zřejmé, že neustálé vyčkávání má silně paralyzující účinky? Lidé se jím učí uhnízdit ve vyčkávací pozici a znehybnit se. Schopnost zaujmout konfrontační pozici si takto ale nikdy neosvojí. Pochopitelně, nelze se přeci naučit určitým pohybům, pokud se je nepokoušíme realizovat a místo toho jen čekáme a mluvíme o nich. Nikdo se nenaučil chodit vyčkáváním v sedě, nikdo se vyčkáváním nenaučí ani bojovat. Zdá se, že lidé kolem Sítě revolučních buněk (SRB) jsou v Česku jedni z mála, co toto nejen chápou, ale také v souladu s tímto poznatkem jednají.
Nespočet “anarchistů” a “marxistů” si zvyklo do všech stran křičet cosi o tom, že jejich vyčkávání na povstaleckou budoucnost je provázeno mnoha plodnými aktivitami v současnosti. Jak nás ale takové aktivity připravují na boj? Co nás učí? Od skutečného boje nás vlastně spíše odrazují. Učí nás totiž osekat a zahodit vše, co je ve vztahu ke kapitalismu podvratné, a operovat jen s tím, co ho nemůže reálně ohrozit: S verbální a psanou kritikou, legálními protesty, informováním o povstaleckém boji v jiných zemích, bez ochoty účastnit se ho tady a teď.
Stále se tak nějak zapomíná, že samotné publikování článků o probíhajícím třídním boji nás nemůže naučit jednat v afinitních skupinách, které se těchto bojů účastní. Pouhé vylepování plakátů na podporu vězněných soudruhů nás zase nikdy nenaučí efektivně čelit policejní represi. Jakoby snad bylo zapomenuto i to, že internetové sdílení videí z nepokojů nás nikdy nenaučí provádět sabotáže ani vyrobit ‘molotovy’ a vrhat je na správné cíle. Dokonce ani účast na ohlášené demonstraci nás nikdy nenaučí zaútočit na třídní nepřátele tam, kde nás neočekává v plné výzbroji. Zkrátka, pořád se zapomíná, že určité postupy a dovednosti potřebné pro revoluční boj, je nutné se učit jejich praktikováním. Nelze je jednoduše okoukat od druhých. Nelze se je naučit ani důkladným studiem. Nestačí pouze čekat a sledovat. Nestačí číst a mluvit o lidech, kteří se boje účastnili někdy v minulosti, nebo snít o tom, že se ho sami v nejasné budoucnosti budeme účastnit také.
Písmena a slova jsou jistě důležitá. Mohou být nástrojem, který nám pomáhá analyzovat situaci. Mohou se stát politickým kompasem umožňujícím najít správný směr. Prošlapávat tento směr nás ale nenaučí. Kroky se naučíme dělat, jen pokud jsme v pohybu. Jen pokud po každém pádu následuje snaha zvednout se, kriticky zhodnotit chyby a následně pokračovat v dalších krocích. Revoluční pohyb je nutně spojen s ochotou proletářských skupin dělat subverzivní kroky. Nehybné žvanění o tom jak se věci měly dříve a jak by se mohly mít v budoucnu, nás tyto kroky nenaučí.
Zkrátka, je potřeba opustit vyčkávací pozici a nehybnost nahradit útočnými pohyby. Nestane-li se tak, potom každá revoluce bude postrádat bojeschopné elementy. Každého, kdo se již nyní neučí plavat v proudu třídního boje, toho snadno spláchne každá revoluční vlna. Nelze spoléhat se, že samotný třídní instinkt dokáže připravit dělnickou třídu na klíčové srážky s kapitálem. Sociální bouře často přicházejí bez ohlášení. Jen ti připravení je dokážou nejen ustát, ale také se jich aktivně účastnit a využít jejich revoluční potenciál.
buňka Proletářská solidarita / Síť revolučních buněk
