Komuniké anarchistů odsouzených za dvě přepadení ve Velventu, Kozani. Komuniké pochází z roku 2013, krátce po jejich zatčení. Po jejich zatčení a mlácení na policejní stanici se dostaly na veřejnost snímky, kde bylo jasně vidět důsledky policejního násilí. Různí levičáci a politici se začali předhánět v kritice policejního násílí a mluvili o ochraně lidských práv. Jiní se snažili díky věku zatčených (20-25let) tento incident znevážit jako nějaký “přešlap” mladých výrostků. I k tomuto se ve svém komuniké vyjadřují.
Snažíme se uniknout, zatímco kolem nás probíhá intenzívní pátrání. Za sebou jsme nechali život, který je předem daný, vytvořený rukama svrchovaných, s cílem vštípit nám poslušnost jako nezbytnou podmínku, morálně odůvodnit systém zákonů a pravidel, považovat jednotlivce za statistickou položku. Před námi je svět našich „utopických” fantazií, který lze dobýt pouze násilím. Jeden život, jedna šance a daný výběr.
Zahleď se do škvíry mezi mraky a skoč, protože pád nikdy nebyl jistější volbou.
V pátek 1.2.2013 jsme s pár soudruhy provedli dvojité přepadení – Zemědělské banky a pošty ve Velventu, Kozani. Domníváme se, že je docela důležité analyzovat, do určité míry, operační část přepadení. A to především proto, abychom rozebrali všechny části té události, rozhodnutí, která jsme učinili, chyby, kterých jsme se dopustili, a důvody, které nás k nim vedly:
Tedy, onen pátek ráno jsme, rozdělení do dvou skupin, napadli dva cíle. Od začátku bylo naším záměrem vzít peníze z obou sejfů, tak jak se to skutečně stalo. Během našeho úniku nastalo několik nešťastných okolností, se kterými jsme si neporadili správně, a proto se jak o našem vozidle, tak o našem směru dověděla policie.
Protože byl automaticky zformován policejní zátah, soudruh, který řídil dodávku upravenou tak, aby vypadala jako sanitka, hledal únikovou cestu pro skupinu, která přepadení provedla. Během toho ale udělal tu chybu, že třikrát projel před policejním autem, čímž vzbudil podezření. Následovala honička, při níž se – pro neznalost oblasti, ve které se octl – dostal čtyřikrát do slepé uličky v blátivých důlních cestách, což skončilo tím, že v té poslední ho obklíčili, přičemž neměl žádnou možnost úniku. Takže poté, co dodávku zapálil, byl zatčen. Vzhledem k tomuto vývoji situace, a když náš soudruh s únikovým vozidlem byl už v rukou policie, se naše možnosti výrazně zúžily.
Rozhodli jsme se proto zastavit první vozidlo jedoucí kolem, protože to nám a našim soudruhům mělo zaručit bezpečnější únik. Hlavní bylo, aby se policie nedověděla o novém únikovém vozidle našich soudruhů – a tak jsme se rozhodli nechat si řidiče s námi v dodávce, dokud nezjistíme, jak uniknout. Zhruba v té době jsme narazili na policejní auto, což postupně vyústilo v intenzívní honičku až do města Veroia s většinou místních policejních sil nám v patách. Pochopitelně nás ani na okamžik nenapadlo použít našeho rukojmího jako lidský štít (s čímž bychom neměli problém, pokud bychom drželi například ředitele banky) – koneckonců policie ani nevěděla, že nějakého máme. Nakonec posloužil jako lidský štít policajtům, aniž by to tušili – protože on byl ten důvod, proč jsme nepoužili naše zbraně, abychom unikli. Neboť naše svědomí a morální zásady nám nedovolily riskovat život náhodného člověka, který se nám dostal do rukou proti své vůli.
V tomto bodě bychom rádi zdůraznili, že jsme neměli zbraně jen za účelem zastrašení, ale jako zbraň v případě nepředpokládaného střetu mezi námi a policií. Proto důvod, proč jsme se podle toho nechovali, abychom unikli, byl stav, ve kterém jsme se ocitli kvůli nezvládnutí situace.
Jediná možnost úniku byla v danou chvíli rychlost – a naše snaha získat s naším autem náskok před policajty, kteří nás pronásledovali. Veroia rozhodně není pro něco takového zrovna ideální město, takže jsme se záhy dostali do úzké uličky a následně byli zatčeni. Během našeho zatýkání jsme sdělili jen to, že ten člověk, kterého jsme měli s sebou, neměl nic společného ani s přepadením ani s námi. Přesto ho policajti taky mlátili, přinejmenším tak dlouho, dokud jsme na sebe dohlédli.
Tohle vyprávění nechceme sdílet jako součást nějakého vychloubání nebo sebepropagace, ale aby zpochybnilo oprávněnost zatýkání bez boje, ke kterému nás dovedla daná situace.
* * * * *
Příběh končí na policejním ředitelství ve Veroia, kde nás tři ty policajtské svině dlouhé hodiny mučily. Taktika je známá a předpokládaná: pytel přes hlavu, spoutat ruce za zády a mlátit.
Považujeme za fakt, že mezi námi a systémem je jasná dělící čára, která představuje válku mezi dvěma světy. Svět svrchovanosti, represe a podřízení a svět svobody, který vytváříme a udržujeme pomocí neúnavného boje proti vládnoucí třídě.
V této válce představují policajtské svině stálý cíl v anarchistických gerilách, coby přední a represívní složka mechanismů svrchovanosti. Z tohoto důvodu jsme považovali postoj policajtů vůči nám za danou skutečnost. Kdyby s námi stát nebojoval, měli bychom vážný důvod k znepokojení. Mučení, jako metoda, bylo, je a bude zbraní v arsenálu jakékoli existující nadvlády. Samozřejmě my jako anarchisté odmítáme používat metody mučení vůči našim nepřátelům a zastáváme důstojnou praktiku politických „poprav“, neboť nechceme napodobovat prohnilost jejich světa, ale zničit ji.
Názor, který vidí bojující lidi jako kořist v rukou mechanismů represe, se ztotožňuje s myšlenkou porážky mezi podvratnými živly. Je to právě akceptování konceptualizace omezení války proti nepřátelům svobody, jako součásti akceptování buržoazní společenské morálky a zákonnosti. A abychom se vyjádřili naprosto jasně, uvedená narážka se týká výroků takových jako ANTARSYA nebo A.K. (Anti-autoritářské hnutí), které přispívají spíš k reformismu než k radikalizaci. Nemáme zapotřebí odkazovat se na novináře, SYRIZA a další součásti systému, které nás oslovují s „přátelskými“ prohlášeními ve snaze znovu se přiblížit smýšlení, které se začíná odchylovat od normy, čímž slouží, v tomto případě, stabilizaci systému.
Tedy, s ohledem na praktiky mučení, kterým čelíme, naše vlastní odpověď spočívá v mnohostranné aktivitě. Vyzdvihování určitých událostí pomocí odporujících informací, jako například komuniké, plakáty, shromáždění, demonstrace, apod. je určitě potřeba, aby neustále narůstal počet lidí, kteří dojdou k jednoznačnému závěru. Závěru, který neumožní vzniknout „izolovaným incidentům“ nebo „revančistickému chování“, ale vede k pochopení, že fyzické násilí bylo vždy nástrojem represe a ovládání společnosti. Představuje součást války mezi svrchovaností a revoltou.
Toto poselství se musí pochopitelně šířit současně s poselstvím teroru pro ony přirozené trýznitele, policajty. Pro to, aby nás policajti přestali mlátit, nemají vnitro-systémová udávání a právní postupy žádný smysl, přičemž současně znamenají ústupek a nepřímé přijetí právní a novinářské moci. Je zapotřebí odporu – a odpor musí mít i násilnou formu. Protože útok na policajty – nejen ty ve Veroia – ať už kameny nebo molotovy nebo zbraněmi – je bezesporu povede k přehodnocení svých sil a počítání ran, dříve než znova vztáhnou ruku. Neboť jak bylo velmi správně řečeno, i nepřátelé mají jména a adresy.
* * * * *
Nebudeme se detailně zabývat úlohou bank – není pochyb, že v době, ve které žijeme, to každý dobře ví. Jejich existence znamená trvalé okrádání. Pro nás, anarchisty, představují cíl útoků všeho druhu: žhářské, bombové, loupežné. Samozřejmě proběhla řada diskuzí o našem případu a je bezesporu třeba – abychom vyvrátili tyto dojmy – abychom se postavili proti opakované snaze znevážit naši volbu a abychom zdůraznili prohnilost sociologického postoje a pseudo-humanistického pozadí, které nám chtějí přiřadit kvůli našemu věku.
„Děcka ze sousedství a napadnou banku. Proč?“
Protože přepadení banky je vědomý politický čin. Nepředstavuje nějakou další rovinu neutěšeného období dospívání, touhu po osobním blahobytu, ani pochopitelně není výsledkem naší domnělé lenosti. Nicméně souvisí s naší touhou nepřipoutat naše životy k brutálnímu vykořisťování námezdní práce. S naším odmítnutím stát se kolečkem v soukolí finančních zájmů. S naším odporem vůči našemu obvinění před duchovním a hodnotovém úpadku jejich světa.
Je samozřejmé, že neodsuzujeme tvořivost v našem společenství. Ostatně dát dohromady přepadení banky vyžaduje psychickou i fyzickou námahu. Avšak odmítáme nechat svou tvořivost zotročit ve světě produkce a reprodukce pracovní síly. Odmítnutí námezdního otročení by pro nás pochopitelně nemělo význam, pokud bychom se zároveň nesnažili o jeho zničení. Jsme neústupní anarchisté a nestojíme o soucit, slitování nebo pochopení, protože jsme jednali „špatně“ ve „špatném“ světě. Chceme, aby se naše hodnoty a praktiky šířily, a budeme za to bojovat až do posledního dechu, do naší poslední kulky.
* * * * *
Každý akt naší agrese je zároveň momentem totální revoluční války, která se odehrává na všech úrovních. Peníze z tohoto přepadení neměly sloužit k umělému konzumentskému ráji. Je to prostě jen hybný nástroj ke všem formám boje. Od tisku komuniké až po nákup zbraní a výbušnin, na zabezpečení nelegálních struktur obrany a útoku. Od nájemného za naše nelegální domy až po zajištění výbušnin, abychom vyhodili do povětří jejich sociální mír.
Naším cílem je šířit přímou akci proti všeobecnému stavu otroctví, který zažíváme. Ať už prostřednictvím gerily nebo otevřeně, tváří v tvář, kterýmkoli způsobem, který kdo z nás považuje užitečnější a účinnější, kterýmkoli způsobem, který si oblíbí daný jednotlivec nebo skupina, která přispívá k boji. Cíl každého našeho konání, každého gerilového útoku, je vždy šíření revolučního smýšlení. Abychom se mohli vědomě postavit světu obecného zotročení, proti neustále se proměňujícímu nepříteli, který smete vše, co mu stojí v cestě. Za těchto podmínek jsou boj za svobodu a snaha dát bojovný prvek každému anarchistickému boji užitečné a nezbytné.
Neboť myšlenka anarchie nemůže být nikdy přijatelná ve světě všeobecného podřízení; naopak je s ním v neustálém střetu. Nemůže se omezit pouze na neškodné a demokraticky přijatelné vyjádření, ani na fetišismus médií – ale naopak představuje nedělitelný celek všech forem boje. Každý jednotlivec nebo skupina v souladu se svými touhami, záměry a jejich opodstatněním přispívá všemi možnými způsoby k pokračování boje. Je to organizace bez jakýchkoli omezení, je to ustavičný boj. V revoltujících společenstvích zažíváme extrémní soudružskost proti prohnilému společenskému uspořádání.
Na závěr bychom rádi pozdravili všechny soudruhy, kteří byli aktivní. Vylepovali plakáty, vykřikovali slogany, organizovali shromáždění, vydávali vyjádření solidarity (z vězení i zvenčí). Těm, kteří právě v tuto chvíli připravují své útoky.
PS. 1. Chceme také vyjádřit solidaritu Spyrosovi Dravilasovi, držícímu protestní hladovku, který bolestně a tvrdě bojuje za doušek svobody. Hodně síly.
PS. 2. Nedávno byl během náhodné potyčky zabit soudruh Ryo z Indonésie. Ryo byl anarchista, který svou aktivitou podporoval mezinárodní solidaritu. Teď, i když už se neúčastní skutečných bojů, jsme přesvědčeni, že se vždycky díváme za stejnou hvězdou, hvězdou neustávající anarchistické revolty. Čest soudruhovi Ryovi.
Anarchisté:
Nikos Romanos
Dimitris Politis
Andreas-Dimitris Mpourzoukos
Giannis Michailidis
http://325.nostate.net/?p=7164
