Cyklicky se jednou za čas stává kolektivní nebo sociální anarchismus pro některé anarchisty omezujícím, a proto se znovuprosazuje anarchismus individualistický. To se stalo na přelomu dvacátého století, kdy někteří z významných anarchistických myslitelů začali zpochybňovat některá komunistická dogmata. Děje se to znovu a znovu jsme svědky toho, jak se někteří ze sociálních anarchistů svíjí v panice. Jak se jejich pohodlný sen bortí a oni vědomě či nevědomě posilují smrtící útisk Státu. Tím odsuzují své nezkrotné sestry a bratry, kteří podle nich ohrožují jejich snahu o “občanský anarchismus”, jak jej výstižně nazval jeden můj kamarád.
Je to hrůzostrašná kreatura, tento občanský anarchismus. Ohromné, zbabělé a despotické monstrum s očima vzadu na hlavě, které zkouší být tím, čím anarchismus pravděpodobně nikdy nebude – stravitelným pro moderní spotřebitelské masy.
Jedna z hlavních vlastností, o kterou usilují ti, kteří se zapojují do útočení, je obnovení vzájemné znalosti, ale i znalosti sebe samého, znovunabytí osobní síly a ustanovení radikální a dramatické rozluky se Společností, s její nesnesitelnou klecí sociálních norem a z ní vyplývající umrtvení osobní vnímavosti. Některá komuniké pocházející z této tendence jsou posetá květy a jsou mimořádně poetická. Nejsou každému po chuti, ovšem čtení článků AF (Anarchist Federation) je umrtvující. Je to materialistický pochod smrti politiky proti životu, patriarchální hlas “politického argumentu” proti divokému rebelskému duchu, politiky stojící přímo proti mně.
Bojovníci usilují o obnovení vůle a rozehnání neautentičnosti. Něco takového může vzejít jen z vaší vlastní zkušenosti, ne ze zkušeností nebo dogmat ostatních, ačkoli to vyžaduje váš vztah s několika soudruhy uvnitř “masy” nebo “dělnické třídy”. Pokud tak činíte v ulicích v nějaké abstraktní tlačenici lidí, se kterými nemáte žádný vztah, tak v ní naleznete jen málo opravdového boje. Zdá se neuvěřitelné číst myšlenky těch, kdo se identifikují jako (Formální) Federace anarchistů a je ještě více nesmyslné je muset kritizovat. Je to trochu jako kritika výkonu šaška pomocí norem vztahujících se na vážné drama. Problém vidím v tom, že se zde jedná o stejné popření individuality, kterou mi ukládá i Stát – jakési nahánění jedinečných lidských bytostí do stáda, do nějaké užitkové kategorie určené pedagogy a pány, kteří shledávají individualitu nepoddajnou a nebezpečnou, ale našli abstraktní ideologickou, ovšem ohromně pohodlnou, klec.
Tento nedostatek autentičnosti a poněkud zastaralá politika jejich “revoluční organizace” se jako celek odráží v pobouření AF z postřelení italského nukleárního šéfa Roberto Adinolfiho a dopisu s výbušninou, který byl zaslán šéfovi italského daňového úřadu Marco Cuccagnaovi. AF falešně manipuluje fakta tak, aby později prostituovala jejich specifickou ideologii popisováním šéfa daňového oddělení jako “pracujícího”. Nejenže to uráží inteligenci kohokoli, kdo může docela zřetelně vidět, že terčem byl jeden z šéfů, kteří jej dennodenně olupují o jeho těžce vydělanou mzdu, ale pochybné je také to, že AF předstírá, že se „stará“ o utrpení těchto terčů a kategoricky prohlašuje, že se o ně stará i „dělnická třída“. Pokud jsem k sobě upřímná, pak mohu říct, že je mi jedno, jestli tento byrokratický lupič byl napaden, zraněn nebo zabit. Ve skutečnosti jsem za to šťastná. Domnívám se, že mnoha lidem je to také jedno a dokonce mohou cítit uspokojení či dokonce potěšení z takových zpráv.
Některé ze základních otázek AF, které opravdu nevyžadují odpovědi: kdo jsou lidé této “dělnické třídy”, o kterých mluvíte; kolik jedinců, jež tvoří “dělnickou třídu”, vy osobně znáte; jak víte, že všichni tito lidé nesouhlasí s útoky na kapitalistickou infrastrukturu, šéfy a výběrčí daní; co vám dává právo mluvit za kohokoliv jiného kromě vás; co říkáte na to, že se lidé z “dělnické třídy” vzbouřili v Londýně v srpnu 2011 (a po celou historii)? Už jen to, že se ptám na tyto otázky, se zdá být směšné. Stačí ale jen letmý pohled na projevy AF a zdá se, že takové otázky jsou potřeba, protože se zdá, že si jsou sebou jistí.
Způsob myšlení AF/Libcom pokračuje v jejich psychometrickém posuzování předpokládaných “teroristických taktik”. Od nepřátelských médií Státu si vypůjčili další bezvýznamné strašidlo – hloupého, zmateného anarcho-vzbouřence – „teroristu“. Opět, kolik takových jedinců AF zná a jak AF ví, že takové akce nejsou součástí bohatého a komplexnějšího života. Kromě toho je zřejmé, že povstalecké metody jsou rozšířené ve vzbouřeném světě stejně, jako jsou rozšířené metody “organizované”, a někdy mají dokonce víc společného s povstáním “dělnické třídy”, než cokoli, s čím přijde AF. AF v podstatě k dnešní realitě mlčí, dávajíce přednost jen jakémusi rodičovskému přikývnutí k hněvu “dělnické třídy”, který by prý mohl být mnohem konstruktivnější, jen kdyby tito nezkrotní a divocí přijali moudrost lékařů AF a spolykali jejich recepty.
Tady se AF znovu odhaluje jako nezpůsobilá k osvobození sebe sama z pout ideologie: znovu popírá komplexnost lidského tvora a zařazuje ho do nějaké užitečné abstraktní kategorie. Jak ale vidíme na reakcích AF k dalším anarchistům, ve skutečnosti se to stává zlověstnějším, a to v tom, že jsou často téměř nerozeznatelní od našich nepřátel. Jejich volbou veřejné diskuze je internet. Stručné zhodnocení nejen kritiky technologie, ale také zkušenost s ní, odhaluje, jak destruktivní je tato forma hromadné anonymní interakce. Mimo to jazyk užívaný AF působí podobně jako pěst represe dopadající na lidskou tvář anarchismu. AF posiluje Stát tím, jak přijímá za svou rétoriku průmyslového-armádního-technologického systému, jako například výše uvedené nedávné odsouzení anarchistických “teroristických taktik”.
V pátrání po osvobození musí být jedinci dovoleno vyjádření sebe samého a následování sebe samého. Individuální není vždy v rozporu s kolektivním, ale zkusit namačkat individuální tendence do nějaké kolektivnosti nebo společnosti proti jejich vůli je naprosto k ničemu. Jednotlivec se dříve či později vzbouří, protože masová kolektivnost vytvořená na úkor svobodné vůle jednotlivce bude znamenat předpisy a nařízení (ačkoli neformální nebo dokonce nevyslovená), která jsou proti svobodě života, pocitů a myšlenek. Tyto tendence byly ve válce už dříve, k této otázce je dobré si přečíst eseje Voltairine de Cleyre, kde navrhuje, že anarchistickému individualistovi nebrání nic v tom vyjádřit své povstání svým vlastním způsobem. Násilné útoky proti šéfům a Státu některé lidi odradí, ale ne všechny. Stejně tak některé lidi odradí zase pacifistické akce, ale opět ne všechny. Dokonce kdybychom mohli jednou provždy identifikovat každou osobu “dělnické třídy” a také je přimět souhlasit s tím, že jsou součástí “dělnické třídy”, opravdu si AF myslí, že tyto masy lidí budou držet jeden homogenní pohled na sociální změnu, na příčiny mizérie a na nejlepším způsobu osvobození (pokud by souhlasili, že osvobození je jejich cíl). Občanští anarchisté hledají cílevědomím hnanou uvědomělou proletářskou třídu, která již ve skutečnosti neexistuje tím způsobem, jakým ji popisují – jako revoluční subjekt na Západě. Pustili se do prázdného hledání, které končí ve sterilitě na úrovni skutečné nekontrolovatelné hromadné sociální srážky, a v každém případě skrze své závěry ohromně selhali v následování své vlastní politiky.
Rozdělování lidí do tříd je do jisté míry nesmysl, když není založeno na jejich osobních názorech nebo akcích. A například krátký pohled na historii domorodých Američanů nám ukazuje, jak banální a nepřesné je mluvit o “domorodém americkém lidu” v jednom homogenním výlevu zkaženého dechu: byli zde domorodí válečníci bojující proti genocidě a porobení a také zde byli domorodci, kteří se předem domluvili s Americkým Státem a obrátili se proti vlastnímu lidu, aby nahromadili peníze a Moc.
Ti z nás, kteří by mohli být vymezeni označením povstalci, individualisté a/nebo nihilisté, si nedělají nárok na to, že ví, jak dojde k revoluci. Ve slovech jednotlivců a skupin ozbrojeného boje, kteří se náhle vynořují, je ohromná pokora. Řekla bych, že teď v tomto historickém bodě, kdy toho bylo tak moc vyzkoušeno a tak moc toho selhalo, že bychom si měli připustit, že nevíme, co je správné a co bude “fungovat”. Lidé jsou daleko komplexnější než dřív a svět je obrovský.
AF všechno destiluje na “boj dělnické třídy”, což je problematické. Dělnická třída bývala vším, ale je pryč. V každém případě byla, stejně jako demokracie, původně zakořeněna v hrůze a lžích. Demokracie vznikla na zádech třídy řeckých otroků a průmyslová revoluce jako první začala se zničením jednotlivce. Představila ho jako ‘vyvlastněné stádo’ jak se to uvádělo v té době, kterou dnes nenávidíme. Soustředit se tímto způsobem na “dělnickou třídu” je stejné, jako se přesouvat mezi různými formami útisku a říkat, že dáváme přednost téhle formě útisku před jinou: lidé se na začátku průmyslové revoluce bránili zuby nehty tomu, aby byli zařazeni do “dělnické třídy”. Začlenění řemeslníků a venkovanů průmyslové dělnické třídy bylo krvavé. Tak proč se ji někteří anarchisté pokoušejí zhmotnit, a to obzvlášť nyní, kdy se stroje přesunuly, a tradiční dělnická třída se přelévá do post-industriální spotřebitelské třídy. To není jen sporné, je to přímo bizarní. Všichni jsou jednoduše v různých stupních rozmělňovacího procesu a nejlépe bychom udělali, kdybychom všechny tyto přízraky zanechali minulosti. To neznamená popírat, že třídní boj vždy existoval a stále pokračuje ve své bitvě, dávám ale raději přednost termínu “sociální válka” před “bojem dělnické třídy”, a to proto, že v sobě zahrnuje více individualit a jejich voleb včetně těch, kdo o sobě uvažují jako o tradiční dělnické třídě. Třída jako koncept a jako sociální pojítko se v průběhu let stávala čím dál tím nejasnější. Lidé mohou být hrubě rozděleni – jestli tedy musí – na bohaté a chudé, začleněné a vyčleněné či kritické a nekritické v otázce Státu a civilizace.
Odepření individuální autonomie a vztahů způsobuje odcizení a bezmocnost. Autorita duchovní masy nad jednotlivcem nedělá nic kromě toho, že napomáhá projektu státu a kapitalismu svým souhlasem, že jednotlivý lidský tvor není ničím víc než ekonomickou jednotkou nebo obrovským anonymním nahromaděním ekonomických jednotek. Opravdu si takto přejeme definovat lidské bytosti? Opravdu si anarchisté myslí, že takováto perspektiva je osvobozením? Popření role individuální akce ve prospěch nejasné koncepce “třídního boje” dřívějších let je nebezpečná fikce. Rozhodně od doby, co je zničení vůle a hodnoty jednotlivce také projektem Státu, nemůže to být nazýváno revolučním – krom autokratického uber-politického smyslu být ovládán statistickým aparátem – nikým z těch, kteří si přejí zplnomocnit jedince nebo stejně smýšlející skupiny jednotlivců, kteří chtějí svobodu. Rolí anarchistů není vyměnit jednu tyranii, ať už je “demokratická”, monarchistická, kolektivistická nebo jakákoli jiná – za další.
Čím je toto “vydávání prohlášení”, které odsuzují jednání a názory ostatních, kteří se považují za anarchisty? Je to politická hra “dobrého anarchisty” a “špatného anarchisty” pro média a represivní mašinérii policie. Znamená to podkopávat samotný význam “anarchie” – komplikovanou a přesouvající se pavučinu principů, vztahů a praxe, která má za cíl osvobození, které není ve výsledku osamocením jedinců, tak jak to činí Stát.
Navíc skutečnost, že AF cítí potřebu vydávat prohlášení proti akcím dalších anarchistů, musí nezbytně ukazovat na to, že je jejich projekt ztracený. Když to vezmu kolem a kolem, tak říkám AF a jejím společníkům: Nesouhlasím s vámi. Netoužím po světě, který představujete. Nejsem sama, kdo vaše sdělení a perspektivy shledává jako protikladné k mému vlastnímu povstání a mému osobnímu pojetí osvobození, které je založené na mém porozumění a zkušenosti Státního útisku. A jelikož váš projekt závisí na absolutní shodě mas, které jsem součástí, a jelikož se zdá z debat a prohlášení AF, že to, co představujete, je hromadná společnost anarchistů, já deklaruji, že chci svobodu nejen od Státu, ale také od Společnosti a od vás. A tak se ptám: co se chystáte udělat se mnou?
Tento článek jsem začala v podstatě proto, abych jednak povzbudila ty z nás, kteří se nazýváme anarchisty, abychom zastavili vzájemné odsuzování, a jednak abych vyjasnila, že nikdo z nás ve skutečnosti nezná onu “odpověď”. Ať tak nebo onak skončím tím, že tuším, že někteří z “nás” vědí tak málo o tom, co to znamená být osvobozen uvnitř v srdci, myšlenkách a akcích a tak málo vědí o tom, co opravdu znamená třídní solidarita a boj, že si anarchistickou společnost, která se zdá být cílem AF, dokážu představit leda takovou, že bude plná represe a různých vězení tak jako tato. A tak to bude, dokud si ti, kteří ustanovují své anonymní společnosti na úkor nás zbývajících, neuvědomí svou marnost.
Venona Q.
