Navzdory tomu, čemu mnozí věří, není třída marxistickým konceptem. I když odmítneme marxistické tvrzení o historické roli průmyslové dělnické třídy nad všemi ostatními vykořisťovanými, je zřejmé, že společnost je stále rozdělena na proti sobě stojící třídy. Pojmy tohoto rozdělení se mění s tím, jak se mění kapitál. Abychom naše útoky směřovali na správné cíle, je důležité tomu porozumět.
Mnozí anarchisté věří, že idea „třídy“ je marxistický koncept. Proto se o něj nezajímají a snaží se vypracovat jiné způsoby, jak vysvětlit sociální rozdělení.
Toto rozdělení dozajista existuje. Realitě dnešních dnů dominuje rozpor a utrpení. Velkým masám, které podporují zbohatlíky a jejich přisluhovače, se jen stěží daří přežívat.
Je proto nezbytné načrtnout hlavní rysy skupin nebo jednotlivců, kteří sdílejí stejnou ekonomickou, politickou a kulturní sociální situaci, a to bez ohledu na to, jak těžké to může být.
Je pravda, že pojem „třídy“ dominoval díky marxistické mystifikaci posledním čtyřiceti letům. Nejde ani tak o Marxovo rozpoznání tříd, jako spíše o jeho tvrzení, že průmyslová dělnická třída byla historicky předurčena k tomu dosáhnout nejen svého vlastního osvobození, ale také osvobození celého lidstva skrze řízení strany, která jej reprezentuje.
Každému anarchistovi může dojít, proč je tento koncept třídy absurdní a mylný. Měli bychom ale pamatovat na to, že to nemá nic co do činění s konceptem třídy, ale spíše s deterministickou a spasitelskou rolí, která byla namluvena třídě průmyslových dělníků.
Myslíme si, že koncept třídy je nejen platný, ale také nezbytný. Je to nástroj, který nás vede záplavou rozmanitých aspektů reality. Na čem zájem nemáme, jsou klamná tvrzení o předurčeném osudu průmyslové dělnické třídy.
Jedna z věcí, kterou můžeme s jistotou říct, je, že produktivní struktury, které určovaly třídní rozdělení v nedávné minulosti, nyní prochází hlubokými změnami. Co je také jisté, že tento drsný konflikt je, navzdory rozdílům v mnoha ohledech, neustále reprodukován. Problém je poznat, jak se to děje. S čím se to dnes potýkáme? Co označuje hranici mezi dominantní částí lidstva a zbytkem?
Toto je tak důležitá otázka, že posouvá potřebu studovat střední vrstvy prozatím na druhé místo. Stejně nedůležitá je prozatím i potřeba zvážit znovurozdělení na tři a více tříd. Co nás nyní zajímá, je postupné mizení tradičního třídního dělení a vynořování nového.
Tato otázka zcela jistě vyžaduje více prostoru, nežli mu zde můžeme věnovat. I tak se pokusíme ozřejmit ji co nejlépe. Předešlé třídní dělení bylo založeno na „nedostatku“. Existovalo něco, co bylo považováno za „společné dobro“, které však bylo rozděleno na nerovné části. Třída u moci se zmocnila největší části tohoto dobra (obecně známé jako bohatství), a z tohoto nespravedlivého zisku vytvářela prostředky k tomu, aby vykořisťování a její dominance pokračovaly. V prvé řadě to byly kulturní a ideologické prostředky, na kterých bylo založeno celé měřítko hodnot a které odsuzovaly vykořisťované masy k tomu, co se zdálo být nezvratnou situací.
Ve skutečnosti měly hluboké rozpory uvnitř systému samotného na něj stejně radikální vliv jako boje proti těmto formám dominance. Vracející se sociální problémy byly řešeny zlepšování pracovních podmínek.
Situace se stávala pro kapitál nesnesitelnou, musel proto posílit své struktury rozšířením spolupráce mezi Státy. Byly to ale pokročilé technologie, jež měly rozhodující vliv, a to tím, že udělaly restrukturalizaci produkce možnou.
Směřujeme nyní k radikálně odlišné situaci. Otázka „nedostatku“ se stává nejasnější, zatímco se vynořuje otázka „vlastnictví“. Třídní rozdíl už dlouhou dobu není vytvářen nepřisvojováním si „takového množství“ jako ostatní, ale faktem – jedinečným v celé historii lidstva – že jedna část si přisvojuje „něco“, co jiní nikoli.
Abychom tomu lépe porozuměli, musíme si vzpomenout na to, že v minulosti vykořisťovaná třída vždy něco „ovládala“, i když to byla třeba jen jejich „pracovní síla“, tj. jejich schopnost produkovat. Vždy čelili tomu prodávat ji, to je pravda, a to často za velmi nízkou cenu, ale druhá strana ji vždy potřebovala. Handrkováním mohli dosáhnout leda bodu, kdy byli tito prodavači své pracovní síly chyceni po krkem. Nikdo ale nemohl popřít, že pracující třídní „vlastnila“ to, co bylo součástí stejného měřítka hodnot dominantní třídy. V minulosti vykořisťovaní a vykořisťovatelé čelili sobě navzájem (také uvnitř značné řady třídního rozvrstvení) na základě „vlastnictví“, které bylo společné oběma, ale vlastněné nerovnoměrně. Dnes jedna strana vlastní něco, co ostatní nevlastní a nikdy ani nebudou.
Toto „něco“ je technologie: technologické řízení dominance, konstrukce exkluzivního „jazyka“ patřícímu třídě „začleněných“. Obklopují sami sebe mohutnou zdí, která je daleko vyšší než ta v minulosti, jež sestávala z materiálního bohatství a byla bráněna bodyguardy a sejfy. Tato zeď bude radikálním oddělením – tak zřejmým a v blízké budoucnosti nepochopitelným – od těch, kdo nebudou v procesu začlenění. Tento zbytek, tito „vyčlenění“ se stanou třídou externích „uživatelů“, způsobilých pouze v užívání sekundární technologie a dokonale nápomocných plánu dominance.
„Vyloučená“ část lidstva nebude schopna, přinejmenším po dlouhou dobu, uvědomit si a přijít na to, co jí bylo vzato, protože to bude produktem, který již dlouho nepatří do jejich měřítka hodnot. Při vytváření této nové a, oni doufají, finální separace, se mimo jiné vytváří nový mravní kodex, který již nepatří do stejného hodnotového měřítka. Tento typ mravního kodexu už nebudou začlenění sdílet s ostatními, kteří patří do světa vyloučených. V minulosti byl Achillovou patou zcela jistě tento mravní kodex. Byl velmi užitečný mnoha způsoby k zajištění lepší kontroly, ale končil často v pocitu vykořisťovatelů, že jim jejich následovníci dýchají na záda a krky.
A tak tato nová situace, která je na cestě k dokončení, vytváří novou třídní strukturu, ale neruší koncept třídy. Není to otázka terminologie, ale bojovná nutnost. Právě nyní se koncept třídy a toho, co je spojeno s „třídním konfliktem“, zdá být adekvátní k tomu, aby označil procesy sociálních struktur a toho, jak fungují. Stejným způsobem je stále možné užívat koncept „třídního uvědomění“ tváří v tvář narůstajícím těžkostem, kterým „vyloučení“ čelí s ohledem na vlastní podmínky vyloučení.
Jakákoli revoluční strategie, kterou si umíme představit pro vzdorování postupujícího procesu restrukturalizace, by měla mít na mysli probíhající proměny a, s jistými limity, rozvrstvení uvnitř tříd samých. Pravděpodobně v této časné fázi nejsou okraje začleněné třídy (nepřátelské třídy) jednoduše definovatelné. Musíme proto naše útoky zaměřovat na cíle, které jsou zřejmější. To je však jen otázka dokumentace a analýz.
Co je na této úrovni důležitější, je ukázat, že diskuse nad terminologií neřeší problém určení nepřítele a nedemaskují ho. Setrvávat v nich jen skrývá neschopnost jednat.
Alfredo M. Bonanno
