O nepřijatelném tichu a strachu před kritikou …
Nikdy nebylo naším záměrem vytvářet z našeho blogu tiskovou kancelář pouhým zveřejňováním zpráv a překládů, protože nejsme novináři nebo překladatelé, ale anarchisté. Děláme naši práci na kontra-informační platformě kvůli affinitě s bojem, který nás dělá účastníky v anarchistickém boji, ne diváky nebo zpravodaje divadla. Proto nemůžeme být spokojeni s pouhým překládáním a vyvěšováním bannerů podpory pro činy našich kamarádů, protože, jsme součástí zápasu a jsme anarchisté a tudíž cítíme nutkání kriticky sledovat co se děje ve skutečném boji, kde se nacházíme (stejně jako akce podniknuté našimi kamarády) a tak chceme obohatit anarchistický boj tokem myšlenek, aby unikl pomíjivé strnulosti a tichu anarchistického kontra-informačního prostoru.
Minulé měsíce proběhly intenzivní boje v Řecku, ale ve vřavě událostí zůstalo nezodpovězených mnoho otázek. Bohužel, moc málo diskuse o těchto problémech bylo věnováno v kontra-informačním prostoru a zdálo se, že každý kritický přístup k událostem v Řecku byl “zakázaný” nebo ignorovaný, obojí většinou kontra-informačních portálů a kamarády, kteří se událostí účastnili. Chování tak nečekané v anarchistickém pnutí, které by mělo být předmět separátní kritiky.
Samozřejmě podpora a solidarita s libovolnými boji našich kamarádů v zahraničí je základ. (Všimněte si, že jsme řekli kamarádi, což znamená, nemyslíme podpora pro takové individua nebo skupiny, která tvrdí že jsou anarchisté či komunisté nebo jiné levicové svinstvo. My sdílíme náši spřízněnost s individualistickým a nihilistickým napětím anarchie a jejími anarchisty praxe. Mnoho z kontra-info portálů si vybralo “pokrývat” akce a prohlášení tolika odlišných skupin, od bojovníků za autonomii kurdských lidí, komunistických skupin, marxistických městských geril, až po nihilistické skupiny a buňky FAI/IRF. Nemůžeme porozumět jak všechny ty odlišné tendence, většina je nepřátelská proti sobě navzájem, může najít společný prostor na stejném kontra-informačním anarchistickém portálu. Samozřejmě je to celý samostatný případ, který potřebuje být diskutovaný.) My také souhlasíme s představou některých kamarádů, že v určitých citlivých momentech, jako ty během dlouhé a nebezpečné hladovky, bychom měli být v naší řeči opatrnější a měli byychom mít na mysli křehké pozice kamarádů v hladovce, ale to neznamená, že bychom měli mlčet, když vidíme opuštěné základní premisi anarchie. Nesouhlasíme s těmi stejnými kamarády, když říkají, že musí být vzato v úvahu načasování a že všechny diskuze by měly být provedeny až potom, co hladovka skončí. Kdo může rozhodnout kdy je správný čas pro kritickou diskuzi, zvlášť když někteří z nás jistě cítili, že by to mělo být diskutováno tady a teď? Solidarita a podpora pro boj musí být doprovázeny kritickým přístupem, protože toto jsou neodlučitelné aspekty anarchistického boje. Bojujeme proti konformitě myšlenek – nemůžeme si dovolit to stejné reprodukovat v našich vlastních kruzích.
“Pro nás je pocit afinity tím prvotním v našem zápasu. Nepokládáme se za “politické vězně” a neutočíme na instituce moci, abychom vylepšili společnost.”
– Amélie Pelletier a Fallon Poisson
Již jsme publikovali krátký komentář o rozporu, který vidíme v anarchistické nihilistické městské gerile, podporováním bojů, které požadují likvidaci specifických zákonů. Přejeme si zde nadto rozvinout další myšlenky, protože někteří z těchto anarchistů jsou našimi kamarády, s kterými sdílíme jak přátelství tak afinitu a tak se cítíme být zavázáni vznést tyto nevyhnutelné otázky, stejně jako očekáváme, že oni nás poctí jejich vlastními úvahami.
Nedovolíme si soudit, zatímco sedíme v pohodlí našich pozic, volby, které vězeň musí udělat, aby mohl přežít v zajetí. Uvědomujeme si, že některé specifické zákony dělají vězeňský život více nesnesitelný, než nějaké jiné a často se tedy vězeň může cítit přinucen udělat některé volby, které by neudělal mimo vězení, jako je vzdát se jeho vlastního života v rukou těch u Moci a čekat na jejich milosrdenství a uznání. Každý vězeňský hlas pobouření a odporu by měl být respektovaný, za každý malý zápas, ve kterém když zvítězí, řetěz na jeho krku se stane trochu méně těžký a nakonec přidá na vážnosti Moci, aby se pokusila ho odstranit.
My zde ale nemluvíme o volbách věznů. Mluvíme o volbách uvězněného válečníka nihilistické městské gerily, jehož akce a slova inspirovala četné útoky na moc skrze celý svět, který neudělal dohodu s nikým a nepřijal žádné milosrdenství, kdo zůstal nezkrotný dokonce pod bičem svých uchvatitelů a kdo inspiruje mnoho kamarádů dodnes. Mluvíme o jejich pozici, která se netýká nějaké hladovky věznů, ale hladovky organizované politickým tělem v iniciativě členů komunistických a anarchistických organizací s jasnými politickými motivy (reflektovanými dokonce ve volbě, aby stávka začala hned po zvolení levicové vlády).
Máme plné porozumění pro osobní vězeňský boj, jako je hladovka CCF za propuštění jejich příbuzných nebo Mandylasovu hladovku za jeho propuštění z vězení, obě jsme podporovali. Ty zápasy jsou jasně osobní povahy a nebyly ani trochu prezentovány jako anarchistický zápas. Problém, který vidíme v podpoře kamarádů pro hladovku za likvidaci zákonů je ten, že tento zápas byl představený jak zápas anarchisty, jako zápas, který připraví cestu osvobozené společnosti, jako prostředek bojující za svobodu. Není třeba vysvětlit – nebo tak nějak doufáme – kde tento rozpor leží, když anarchisté, bojující za úplnou destrukci Existujícího, užívaje z reformistických politických příčin jedinou zbraň, která jim zbyla jako rukojmím státu – jejich těla a jejich životy, se tak možná nechali vtáhnout do politické hry koncipované levicovými skupinami a jedinci. Rozpor, který vidíme je, když se revolucionáři stanou lehkověrnými – vědomě nebo ne – k marxistické rétorice, stejně jako když jsou komunističtí partyzáni nazýváni kamarády v prohlášeních vydaný CCF a FAI buňkami. Rozpor, který vidíme je, když požadavky vydané těmito stejnými “kamarády” jsou dané do souvislosti s anarchisty bez kritického přístupu. Rozpor, který vidíme je, když nihilistická městská gerila bojuje bok po boku s Marxisty a dalšími nepřáteli anarchie a osobní svobody, s cílem nárokovat stát, aby zrušil represivní zákony (jako kdyby jiný typ zákona vůbec kdy existoval). Podporování pokusu o zahájení institucionální změny. To je očekávané od levicových revolucionářů, aby zahrnuli takové prostředky do jejich zápasu. Ale, jak může nějaký anarchista, který se vzdal státu a jeho aparátu a žije, aby je viděl rozbité, pak sám podporovat takové příčiny? A k jakému účelu?
Nedaří se nám porozumět motivům našich kamarádů, když se rozhodli podporovat hladovku za likvidaci zákonů. Jsme chtíví slyšet jejich důvody. Navíc, ať měli jakýkoliv motiv, jedna věc zůstává jasná přinejmenším nám: celé pozadí hladovky za likvidaci zákonů bylo příliš politické a tam není žádné místo pro nihilisty/anarchisty, jako tam není žádné místnost pro spojenectví mezi nihilisty a politiky v anarchii. A jestli to byla vskutku politická hra, nechť všichni, kdo se účastnili, za to vezmou politickou zodpovědnost. Jak kamarádi z CCF jednou psali: “Milovat zodpovědnost znamená nebát se být odhalen, nezaprodat sebe kvůli uhlazenému “dobrému” veřejnému obrazu. Tak nechme všechny idoly zbourat a nejprve náš vlastní.”
A tak v případu hladovky DAK, dovolte nám připojit se ke kritice “Des Ruines” – kritice dlouho očekávané – o termínu politický vězeň, často čteném ve slovech účastníků ve stávce. Slova mají význam. Slova nás mohou osvobodit i zotročit a tak si je musíme vybírat moudře. Politický vězeň je termín státu a ideologie nadvlády laskavosti, jak jeho použití dělí vězně dle povahy jejich “zločinů”, tak podsouvá mravní rozdíl mezi “politickými” zločiny a zločiny, které jsou “opravdu nezákonné”. Úmyslně nebo ne, tento rozdíl může mít za následek jen potvrzení systému soudní moci a ospravedlnění vězení jako prostředku ovládnutého, to je důvod, proč tento termín musí být odstraněn z úst anarchistů.
Další věcí, která nás plete je, proč byla hladovka Spyrose Mandylase opomíjena? Proč si nezaslouží stejnou solidaritu jako boj DAK? Uvědomujeme si, že příběh anarchisty z Thessaloniki musí mít hlubší pozadí, než jaké můžeme vidět odtud, ale oboustraně některé věci potřebují být odkryty. Kamarád tvrdil, že 39 anarchistů je odpovědno za jeho věznění. Vidíme, že to je jasně citlivé téma. Ale je to také závažné obvinění, tak proč nikdo nevěnoval ani jedno slovo, aby osvětlil situaci? A dokonce, když odložíme jeho důvody stranou, kamarád byl v hladovce nárokující jeho propuštění 54 dnů (!). Proč ti, kteří ho nazývají kamarádem jsou potichu?
Toto jsou některé z otázek a problémů, které jak si myslíme, potřebují být konfrontované a zodpovězené, třebaže toto není poprvé, kdy byly položeny. Ale z jednoho důvodu nebo dalšího, vypadá to, jakoby se většina kontra-informačních portálů a někteří kamarádi vyhýbali odpovědím na “problematické” otázky. Nevidíme žádný důvod, proč by některé důležité věci, které nás ovlivňují všechny, měli být skryty v temnotě. Jsme kamarádi v afinitě a očekáváme přímou pravdu, ne diplomatické ticho. Doufáme, že se tyto problémy, které jsme nadnesly, bez ohledu na jejich citlivou povahu, nakonec setkají s nějakou odezvou.
Nechejme naši sebekritiku, tok myšlenek, být jednou z našich zbraní v konfrontaci s existujícím. Říkat pravdu, čelit našim vlastním akcím a brát za ně odpovědnost, to jsou všechno prostředky vzpírání se dominujícím matricím myšlenek ve světě falešných znázornění. Rozbijme tuto lživost a v klidu čelme našim volbám. Nechejte nás chopit se diskuse za účelem zesilování jak našich pozic, tak našich vazeb s kamarády v afinitě.
ZA SVĚT NEPŘETRŽITÉHO ÚTOKU PROTI EXISTUJÍCÍMU
Zagovor na ednakvite, květen 2015
