I) Zamrzlý marxismus
Dnešní éra smrdí jako motorový olej, pot levné pracovní síly a naftalín morálky dobrovolné poslušnosti… Nechceme být definováni kulturou techno-průmyslového fašismu, bílých uniforem vědců, vázanek technokratů, horlivým tichem normálních lidí, hloupými úsměvy konzumentů… Nepasujeme do estetiky skleněného světa plochých obrazovek, digitální imitace života sociálních médií, výkladních skříňí životního stylu, čoček bezpečnostních kamer. Nehodíme se do společnosti v zajetí, policejních kontrol našich osobních dokladů, dozorců hlídačů, zákonů soudců, uzamčených dveří vězení. Nespokojíme se s průměrnou normálností diktované morálkou, nerozptylujeme naši nudu psychotropními látkami, nejsme pokrytí chladem prázdných vztahů, my nečteme … Marxe.
Dnes žijeme v rytmu zobecněné krize. Náš každodenní život se dusí pod tyranií čísel. Naše životy se podobají účetní knize, jejíž kalkulace vždy najdou to nedostatečné a zadlužené. Přemáhají nás finančními smluvními podmínkami a definicemi, kde je nám jedna polovina cízí a další nás nezajímá. Potulní šarlatáni všech ideologií se potulují z jedné finanční konference k další a bombardují nás nesourodými a často nepochopitelnými řečmi, kde každý z nich představuje svou vlastní sociální protilátku na hospodářskou krizi. Na policích ideologického supermarketu každý věrný spotřebitel najde protilátku, která mu sluší ve všech odstínech. Jsou tam “revoluční” protijedy, dokonce “anarchistické”. V Řecku, neo-komunisté, ex-anarchisté, míchají v kotli ideologií anarchistické štítky se spoustou zamrzlého marxismu, anti-imperialismu a špetkou převlečeného národního osvobození. Nové napětí “seriózní” anarchie se obléká formálně a spouští trend antikapitalistického zápasu na červeném pozadí. Řečnictví neo-komunistů – “anarchistů” mluví o všem. Ve snaze budovat sociální marketing propagandy pro masy podporují zevšeobecnění světících “utlačovaných lidí” a “pracujících”, kteří podle nich zřejmě nemají “zodpovědnost” za své závazky a mlčení, používajíce kradmo společensky stravitelné národní odkazy, jako je “řečtí lidé”, “naše země” a slibují “sociální záchranu” s příchodem porevoluční společnosti, a kážou na shromážděních potřebu centralizované struktury… Zdá se, že někteří neo-komunisté již nacvičují své budoucí úředničení. Možná, že to v čem prozatím cvičí sebe, prodávaje hegemonii, zakouší s příchodem stáří a moudrosti lídrů anarchistického prostředí.
Tam, kde někteří vidí možnost, kvůli hospodářské krizi, my vidíme past. Past potápění se do močálu zmatků, fantazií o sociálním “dobru” marxistické analýzy, jistot o revolučních subjektech, ekonomismu.
Především, globální krize, kterou dnes zakoušíme není jen krize čísel, finančních počtů a matematiky, ale část celkové krize hodnot a svědomí ve světě autority. Je to kanibalská krize západního životního stylu, který poté, co vyrostl z krve a nafty “rozvojových”, se nyní krmí masem. Dnes, “rozvinutý svět” nejen žije v zajetí ekonomické tyranie, ale také na poušti duchovního a emocionálního bankrotu.
Na rozdíl od Marxistů a jejich “anarchistických” pravnoučat, kteří chtějí interpretovat život s rozumností matematiky, hledáme naše osvobození uvnitř poryvů neustálé existenciální vzpoury vztahů, situací, hodnot, mravů, a každodenního života.
Dokonce ekonomika, která je středobodem nudné analýzy komunistů, pro nás není série seřazených čísel vedoucích k rovnosti třídního boje. Místo toho je ekonomika především hierarchický sociální vztah, který mluví jazykem peněz. Peníze jsou symbolem nahromaděné moci. To je majetkový titul, který vlastní objekty, zemi, čas, obdiv, vztahy, lidi. Anarchistická výzva pak nemůže být uvězněná v požadavku na “lepší mzdy”, “nižší daně”, “ekonomickou rovnost”… Nemůžeme zničit morálku majetku tím, že ji uděláme rovnou a uniformovanou pro všechny.
Experiment komunistických totalitních režimů zplodil monstra, diktatury proletariátu a poslušné subjekty. Nemůžeme vymítat zlé duchy šerednosti novou šeredností, jednoduše změnou jména k něčemu více “sociálnímu” a myslet si, že skrze “anti-imperialistický zápas” se země pak nestane “moderní kolonií”.
Ikdybychom odstranili peníze, autorita najde nové korále a cetky k výměně za poslušnost místních lidí. Kromě toho, autorita je starší než kapitalismus a peníze. Takže se smějeme, ale také se začínáme nudit analýzami a texty anarcho-marxistických teoretických krtků. Oni píší a přepisují super-analýzy, ale jejich čísla nespočítají, protože nemohou porozumět, že život nezapadá do škatulek, které by přetrvávali… “proletariát,” “třídní boj,” “anti-imperialistický zápas”… Především, anti-imperialistický zápas nevyžaduje celkově anti-státní vnímání anarchistického boje. Anti-imperialistický zápas je také prováděn byrokratickou fosílií KKE (Řecká komunistická strana). Zároveň mezi řádky textů ex-anarchistů nyní komunistů, vidíme opatrné přívržence vlastenectví. Národní odkazy (naše země, řečtí lidi, atd.), soustřeďující se na “zahraniční kapitál” (jako kdyby kapitál měl národnost), kombinované s kompletní nepřítomností proti-státního ostří je přinejmenším podezřelé. Neo-komunisté – ex-anarchisté nemluví ani chvilku o ničení státu. Místo toho mluví udavačsky, politicky míří na široký odbyt a prezentují se jako daleko nalevo od levé vlády, kterou odsuzují, ale bez zjevného vyhlášení války proti ní. Mimo-parlamentní opozice k levicové vládě SY.RI.Z.A. nemá nic společného s anarchií a svobodnou. Nehledáme žádnou reformu systému, ani jeho levicovou údržbu; všechno co chceme, je jeho úplná destrukce. Nicméně žijeme v divných dnech a musíme se znovu vyzbrojit dokonce v nejzákladnějších částech anarchie…
Autorita nejsou jen ošklivé, zasmušilé tváře napojené na ubohá těla ozdobená obleky a vázankami, stejně tak anarchie není “poctivý dělníkův pot” a “Četba kompletních prací Marxe a Bakunina”… Nepochybně na prvním místě musí být ideál střílení cílů dávkou z Kalashnikova, ale to není dost…
Autorita je sociální vztah.
Autorita se zrodí dokonce v našich přátelstvích, v našich schůzkách, v naší lásce, v našich každodenních životech.
Znovu to musíme vyloučit z našich vztahů. Samozřejmě se to stane pouze skrze agresivní/ozbrojenou konfrontaci s existujícím, protože naše pátrání není vnitřní hippís rozjímání, ale praktická přání nejlépe vyjádřená tehdy, když naše prsty plní zásobníky náboji a naše ruce ozbrojí zbraně proto, aby “promluvili”…
II) Překonání revolučních mýtů
Třída chudých, utlačovaných, “ti dole”, pracující, to vše je vybledlý štítek, který pro nás nepředstavuje cokoli sám o sobě . Jsou to slova, která jsou vyprázněná a jejich ozvěna je ponořená v minulosti, která je překonaná. Dělnická třída je masivně vnucená sociální identita, která drtí jedinečnost a zvláštnost jednotlivce, každou jinakost pod svou vahou. Je bláhové spojovat různé druhy osob s úplně jiným vnímáním, zvyky, obavami, myšlenkami, osobností, rysy většiny z nich upadají do zmatku, homogenizovaná v ústech politických expertů se jménem “lidi”. Lidi, společnost, to je oblast rozporů. To je obyčejné místo počátku, a my kdo popíráme etiku a hodnoty společnosti, také odkud pocházíme, ale vede nás to k jiným volbám. Ve společnosti pobývají otroci, kteří chtějí vypadat jako jejich šéfové, subjekty, které uctívají příkazy, konzervativci, kteří brání normálnost, maloměšťáci, kteří uctívá majetek, fašisté, kteří se bojí čehokoliv jiného, poctiví občané, kteří milují soukromí svých domovů a čistotu svého nábytku, spodina, která závidí těm zakořeněným, zakořenění, kteří jsou nedůležití, chudí, kteří vrčí, ale bojí se jednat, přistěhovalci, delikventi, kteří obdivují privilegované… Zároveň, ve stejné společnosti, jsou také pokrokáři, citliví filantropové, levičáci, pacifisté, komunisté, libertariáni, anarchisté, revolucionáři, a dokonce nihilisté-popíratelé společnosti.
Co se nazvývá “lidi”, “společnost” je všechno výše uvedená mozaika vztahů mezi mlhou osob, část z nich se spojili v afinitě vnímání a zkušeností, další v nelítostné válce mezi sebou.
Lidé jsou vždy vnímáni kladně. Lidé jsou nárokováni všemi, od fašistů a konzervativců až k levičákům a anarchistům. Lidé jsou “chudí”, “čestní”, “deprimovaní”, “nespravedlivý” a samozřejmě “moudří”, když chodí k volbám… Lidé a dělnická třída, podle politických expertů, jsou věčně oklamaní a vždy mají potřebu být vedeni. Marxisté a jejich anarchističtí pravnuci jsou vždy ochotni vést (jménem “lidu” samozřejmě) a nabízí zaslíbenou zemi, porevoluční společnost. V jejich textech, plakátech a událostech, vždy mluví v množném čísle, používají kolektivní “my” lidí, pracujících, proletariátu, uvažujíce, že prezentováním sebe jako části proletariátu, se stanou více sympatickými a dostanou lidi na svou stranu. Zábavná věc je, že obvykle, političtí zástupci proletariátu s ním nemají žádné spojení, při svém snažení o “třídní” cestu, pocházejí z maloměšťáckých nebo středních tříd (věční studenti, řeholníci a majitelé kaváren, ekonomicky závislý na svých rodičích a tak dále.).
Jako noví mesiáši-osvoboditelé, oslovují pestrou masu dělnické třídy, považujíce je za konečný revoluční subjekt. Ale zevnitř dělnické třídy vychází nedostatek zájmu mnoha, mizérie maloburžoazie, vlastenecký kanibalismus, 500,000 voličů fašistického Zlatého Úsvitu, pokojných občanů, informátorů, konzervativců, zbožných z kostelů, věrných TV-diváků, zombií digitálního světa a sociálních médií, šťastných konzumentů…
Co nás jako anarchisty spojuje se všemi těmito lidmi? … Od absolutního nic, až po nesmiřitelné nepřátelství. Anarchie a dělnické hnutí následovali dvě přímky rovnoběžné a je geometricky prokázáno, že přímky rovnoběžné se neprotínají. Proč bychom pak měli uznat utlačované obecně jako “bratry” a hovořit o třídním boji, když s nimi nemáme nic společného? Lepší je navrhnout celkový anarchistický útok, který odstraňuje všechny tyto iluze společné fronty utlačovaných. Protože právě teď, všechno to co spojuje nás s utlačovanými jsou ekonomické podmínky, ve kterých jsme nuceni žít. Ale běžné donucovací ekonomické podmínky, které zažíváme jako marginalizovaní, spolu s chudými, nezaměstnanými, pracujícími, migranty jsou vnucené podmínky a ne vědomá volba. Výjma nás všech, kdo si vědomě vybrali sociální okraj a odmítli materiální privilegia, si většina utlačovaných lidí nepřeje zničit svět vykořisťování, ale přesunout se do jejich šéfovských sídel, nosit jejich šaty, napodobovat jejich manýry a postupně utlačovat všechny pod svou autoritou. Otrok, který hledá práva bez osvobození svědomí, brzo bude usilovat o to nosit pánův oblek. Takový si jen potřebuje všimnout nahromaděné mikro-autority, která ho utlačuje uvnitř, když ji vyjadřuje proti všem, o kterých věří, že jsou “slabší” než on; místní proti přistěhovalci, přistěhovalec proti své rodině, “nejzkušenější” pracovníci proti jejich novým kolegům … To je třída moderních proletářů. A směs námezdních vojsk mizérie a kanibalismu, připravených nabízet své služby tomu, kdo nabídne nejvíce. Utlačovaní lidé s utlačovanými komplexy, chtějící být jako jejich šéfové.
Proto nechceme hledat kamarády a spojence uvnitř vnucených společných podmínek, které jsme si nevybrali, ale skrze společné volby.
Nejsme podvedeni ani potěšeni prchavými svazky s těmi, kdo bojují za lepší plat nebo práva a reformy existující mizérie. Můžeme se nalézt vedle nich za barikádami nebo v konfliktu s policajty, ale nikdy se s nimi nesejdeme podstatně, pokud nezbourají svou vnitřní mravní identitu pracovníka, studenta, nezaměstnaného, demonstranta a pokud neodmítnou svět nařízení a zákonů, vše dohromady.
My se nestaráme o ty, kdo nemaje co ztratit, jdou ven do ulic, ale o ty, kdo jsou ochotni ztratit všechno, aby znovu získali své životy od začátku…
Kromě toho, mezi prvními, najdete největší zrádce, kteří, v první nesnázi nebo před lákadlem ekonomického slibu, budou dezertovat, žalovat nebo se dokonce otočí proti vám…
Na rozdíl od toho, v druhém případě, najdete některé z vašich nejbližších a nejvíce autentických kamarádů a kompliců … Kolikrát jsme se sami nenalezli uprostřed bouřlivého moře zmatku a rozporů? Stejní lidi se kterými jsme byli jedni vedle druhého při házení kamenů a Molotovů na policajty a sdílecí čas a momenty za plápolajícími barikádami, v kontextu společného požadavku “divoké stávky” za lepší platy, se rychle navrátili k jejich dennímu režimu a chránili se znovu uniformou zákonného občana, voliče, muže stvořeného pro rodinný život, TV-diváka hned, když byl jejich požadavek buďto uspokojen nebo odmítnut. Z “divoké stávky” Chalybourgia, jsme skončili s celkovou kontrolou mobilizace unií přiléhajících ke komunistické straně a vřelému přivítání Zlatého Úsvitu, který spěchal ukázat svou solidaritu v boji “Řeckého dělníka”. Z barikád a plápolajících nocí v Keratea a sabotáži montáže příslušenství skládky odpadků v té oblasti, jsme skončili s vysokým volebním výsledem pro Zlatý Úsvit ve stejné oblasti.
A dokonce “divoká mládež” se zmýtá v rozporech. Ze studentského squatu a útoku proti policajtům, přeskočili bez změny názoru k pogromům proti přistěhovalcům a svátkům chvalořečení národní pýchy (“atletický” úspěch národního fotbalového mužstva).
Není to dost, jen příležitostně překonat zákon házením kamenů nebo Molotovových koktejlů. To je zajisté nezbytný krok. Nicméně, spolu s bankou nebo policejním vozidlem, které zapálíme, bychom měli zapálit celé autoritářské zbytky uvnitř nás, mravní předsudky a konzervativní stereotypy, které jsme zdědili po tomto světě.
Samozřejmě, jak nenávidíme kritiku kvůli kritice a degradaci digitálního pseudo-nihilistického žalozpěvu, která kritizuje všechno až na výjimky deformovaného “super-ega”, naše pozice je jasná. Jak moc chceme rozdrtit žabomyší politiky nově ražených anarcho-marxistů, stejně chceme zbourat věž ze slonoviny “ideologů” teorie čisté anarchie.
My analyzujeme a dekódujeme komplex společenských napjatých rozporů, nezůstáváme diváci a obdivovateli náší “autority”, ale organizujeme strategicky náš anarchistický útok. Jsou tzv. dočasné sociální zápasy, z nichž některé (jako studentské squaty) jsou zajímavé kvůli své kompozici a jejich odchýlení, které mohou spustit chaotické situace, které jsou ideální pole výrazu naší nenávisti k systému. Zřejmě nebudeme nepřítomní v těchto bojích, samozřejmě aniž bychom zapomněli, že “ideál” je poskvrněný realitou a co zbývá z růže je trn.
Nicméně, jak se neuzavíráme do požadavků a reformistických představ, prosazujeme naši charakteristiku a neztrácíme se v malicherných politických slevách, abychom se staly společensky “oblíbení”. Proto napadáme jako anarchisté a neskrýváme se za další sociální masky (nezaměstnaný, pracovník, demonstrant); na rozdíl od nich, my nosíme kapuce a útočíme, bez strachu z rozporů dočasných zápasů.
Takže, pokud chceme zničit tento svět organizovaného vykořisťování a nudy, musíme mluvit o překonání tříd a netřást se v rubáši “třídní války” jako vlajky. Červení anarchisté, kteří mluví o třídním boji mají ve svých ústech mrtvolu, která začala hnít. V souvislé vzpouře anarchisty, jsou všechny třídy zrušené. Jednotlivec, objevující osvobozujícím chování je si vědom sám sebe, je v celkové ruptuře s třídou, ze které přichází, ať je to proletářská nebo maloměšťácká. Odmítáme každou třídu, protože to je výsledek štěpení spuštěných systémem. Každá třída nese uvnitř sebe charakteristiky a etiku existujícího. Milované dítě červené “anarchie”, proletariát, nese uvnitř sebe etiku práce, pseudo-pýchu vlastenectví, uctívání malicherného vlastnictví, zbytky náboženského konzervatismu… To je smutná reprezentace zmatku, která triumfuje uvnitř přechodných reformistických pracovních bojů, které nikdy nepřekonaly svou krátkozrakost na celkovou osvobozující perspektivu.
III) O černé anarchii
Zříkáme se proto každé představy o “třídním boji” který, v jeho nejradikálnější formě marxistické variace, směřuje k dobytí moci skrze diktaturu proletariátu. Pliveme na “experty” revoluce, komunistické vedení, veterány a “anarchistické” osobnosti pro styk s veřejností, které mezi sebou soutěží o pozici největšího kormidelníka revoluce.
Kromě toho, osvobození přijde, když rozbijeme hlavy našich samozvaných “osvoboditelů”.
Odmítáme čekat na objektivní podmínky hromadného povstání. Příprava velkých mas jako předběžná podmínka pro “revoluci” proti autoritě jen způsobuje odklad.
Víme , že žijeme v časech “krize”. Někteří ex-anarchisté si vybrali následovat marxistické řečnictví pragmatismu, ekonomismu, myšlení, takže mluví jazykem politického realismu. Nemohli se stát anarchisty; prokážou se být nezpůsobilý i jako Marxisté…
Jejich argumenty se trasnformovaly a vedou k zastaralým svazkům s jedinci a politickým prostředí, která definují sebe z hlediska politické opozice. Anarchie nemá s nimi nic společného…
My trváme na anarchii černé.
V chaosu, nepořádku, žití nebezpečně, nihilismu akce, v ozbrojené konfrontaci existujícího, v ohni nepřetržité anarchistické vzpoury.
Odmítáme celé idealizované principy, kterými revoluční teorie hovoří o budoucím osvobození a slibují sociální harmonii. Život nenabízí žádné záruky. Čas je nyní a místo je tu…
Pojďme být čestní; nevíme jak osvobozený zítřek bude “funkční”. To je přesně to, proč je osvobozený.
Protože bude plný možností, otázek a pochyb. Kdokoli hledá jisté odpovědi a marxistické jistoty, brzo bude hledat záruku autority a kněžství červené moci.
My udržujeme naše otázky a vlajku černou…
To je černá anarchie.
Anarchie, nicméně, požaduje organizaci nové městské anarchistické gerily, pokud nechceme, aby se to zvrhlo v bezvýznamné básnické štěbetání, odsouzené k následování alternativních integrací do systému. Koncepty, které nejsou ozbrojené, jako anarchistický individualismus či nihilismus skončí jako neškodná slova v ústech ještě více neškodných jedinců, kteří zaměňují anarcho-nihilismus se subkulturou “protisociálního životního stylu”.
Anarcho-nihilismus kombinuje propagandu slov s propagandou střílení, ohně, dynamitu. Jeho dynamika je vykovaná na kovadlině akcí, kde se vědomí a zkušenost setkává v nikdy končícím tanci a ne na klávesnicích digitálního světa nicoty.
Proto má městská anarchistická gerila možnost nést anarchii z abstraktní teorie do praxe, kde naše touhy jsou ozbrojené a spouští naši vlastní realitu.
CCF a FAI jsou odrazem našich tužeb. Podporujeme vytváření neformální sítě buněk a skupin anarchistické afinity s cílem rozptýlit praktickou teorii a útoky. My tkáme naši vlastní pavučinu… Organizujeme naše útoky proti základnám světa organizovaného vykořisťování a nudy. Udeřili jsme na banky, policejní stanice, soudy, vězení, ministerstva, stranické kanceláře, korporační císařství a cokoliv co střeží a reprodukuje hodnoty tohoto světa. Samozřejmě, že nezapomínáme, že nová anarchistická městská gerila nemíří nejen na vyhazování věcí a popravy důstojníků autority, ale, současně, na ničení společenských vztahů, které si nesou uvnitř jed moci. Proto, v paralele s organizací a rozptylem FAI a CCF skrze kulky a bomby, si přejeme rozbít našimi texty všechny tyto denní společenské konvence a pohlavkovat mentalitu ochotné poslušnosti, která je polovinou moci autority…
My nenávidíme ruku která drží bič, tolik jako nenávidíme záda těch, kdo odevzdaně přijímají jeho rány…
Nenásleduj mě… nepovedu tě…
Nepředbíhej mě… Já tě nebudu následovat…
Vyřež si svou vlastní cestu… Staň se sám sebou …
Organizujeme 10, 100, 1000 buněk neformální anarchisty federace a CCF
Útoč první a vždy pro anarchii
Konspirace ohnivých buněk – FAI/IRF Členové uvězněné buňky
