„Začala třídní válka. Před Mac Cormicovou továrnou bylo včera zastřeleno několik dělníků. Jejich krev volá po pomstě! Už není možné pochybovat. Divoké bestie, které nám vládnou žízní po krvi pracujících! Ale pracující nejsou jateční dobytek. Na bílý teror odpoví rudým terorem. Je lépe zemřít, než živořit v bídě! Střílejí-li po nás z kulometů, odpovězme tak, aby si to naši páni dlouho pamatovali. Situace nás nutí chopit se zbraní! Včera večer, zatímco ženy a děti oplakávaly své manžely a otce, kteří padli kulkami vrahů, nalévali si boháči ve svých přepychových sídlech plné sklenice a pili na zdraví banditů společenského pořádku… Ženy a děti, osušte slzy! Vzhůru, otroci! Ať žije povstání!“
Parsons a Spies – Chicagští mučedníci
Tak v roce 1886 v Chicagu odpovídali kapitalistickým bestiím, které bez jakýchkoli skrupulí s výjimkou těch týkajících se jejich zisku, vyhazovali tisíce dělníků na dlažbu.
Vyhazov 1200 dělníků z Mac Cormickovy továrny v Chicagu v únoru 1886, v době, kdy se připravovala velká stávka za zkrácení pracovního dne na 8 hodin, jen posílil odhodlání proletariátu bojovat proti bídným životním podmínkám, proti jeho závislosti na systému, který slibuje jen práci s jedinou perspektivou – nechat ze sebe sedřít kůži nebo je vyhazuje z továrny, ačkoli mohou přežít jen tak, že jí prodají svou pracovní sílu. Od té chvíle se proletáři shromažďují každý večer a navzdory stovkám policajtů, kteří se jim v tom snaží zabránit, je jich stále víc. Jejich vůle bojovat se utvrzuje. V předvečer 1. máje se shromáždění účastní 25 000 dělníků. 1. května výrobu paralyzuje 350 000 stávkujících. Hnutí v Chicagu vypuklo plnou silou. Ale 3. května rozstřílejí soukromé milice, žoldnéři kapitálu, bojující proletáře shromážděné před Mac Cormickovou továrnou. Na druhý den se proletářské řady ještě víc sevřely a na demonstraci proti brutální represi, jenž prolila krev jejich soudruhů, žádá odplatu 15 000 lidí. Četníci vyrážejí do útoku, ale dělníci hbitě odpovídají a vržená bomba usmrtí 7 četníků a 60 jich zraní. Zděšená buržoazie si vezme vůdce hnutí jako rukojmí. Vykonstruovaný proces slepený ze všeho možného, machinace, kterou buržoazní justice zopakuje ještě tisíckrát, odsoudí šest vůdců hnutí ke krutému trestu oběšením.
„Vy si pánové myslíte, že až se budou naše mrtvoly houpat na šibenici, všechno tím skončí? Věříte tomu, že sociální válka skončí tím, že nás zvířecky uškrtíte?“
Parsonsovo prohlášení během procesu
Ani dnes není, přes všechny mozkové výplachy kontrarevoluce, památka na „chicagské mučedníky“ a další oběti krvavých psů kapitálu vymazána. Přes všechen med, který nám buržoazie mazala kolem huby, aby skryla potoky prolité proletářské krve, bude tato jizva vždycky svědčit o ranách, které jsme dostali, a bude nám vždycky připomínat, že porazit tyto mrchožrouty, si žádá bojovat proti nim bez milosti.
Velká stávka zorganizovaná 1. května jednou z dělnických organizací a požadující zkrácení pracovní doby na osm hodin denně korunovala roky bojů proti vykořisťování, které na proletariát uvalila buržoazie. Jako ústřední osa boje oživí tento požadavek vzpomínky na tvrdé bitvy, které už dělnická třída vybojovala – v roce 1832 ve Spojených státech za desetihodinový pracovní den a v letech 1833-1834 v Anglii za osmihodinovou pracovní dobu – když čelila neúprosné a neustávající represi strážců kapitálu hladových po řetězech a po krvi. Od té doby se velké dělnické stávky ve Spojených státech v letech 1886 a 1890 dočkaly mezinárodního ohlasu. V roce 1889 se datum 1. máje stalo masovým dostaveníčkem všech proletářů rozhodnutých urvat zkrácení pracovní doby a, všeobecně, bojovat proti vykořisťování, proti námezdní práci a za zničení celé třídní společnosti. A ti, kteří se za tento cíl berou, vědí, že dosáhnou jen toho, co si budou schopni vynutit prostřednictvím energie svých organizací a silou svých akcí.
1. máj roku 1890 byl poprvé dnem mezinárodní solidarity dělnické třídy. Tato manifestace byla jednak uctěním „mučedníků“ buržoazní represe a zároveň i výzvou celému buržoaznímu pořádku, vyjádřením vůle vzdorovat kapitalistickému vykořisťování a nadějí na úplné osvobození se od jařma námezdního otroctví. Buržoazie očekávala rudý 1. máj, kdy vlajky barvy dělnické krve ovládly ulice všech světových průmyslových center, s obavami odpovídajícím entusiazmu dělníků. Každý První máj se stal aktivní přípravou na mezinárodní občanskou válku, na revoluci. Buržoazie vyhlašovala v předvečer tohoto dne skutečný výjimečný stav. V továrnách se zdesateronásobily špionáž a provokace, podezřelí dělníci byli propuštěni… Žádné opatření k odrazení stávkujících nebylo považováno za příliš přísné. Policie byla po celé týdny po zuby ozbrojena, bez přestání procházela a doplňovala záznamy o podezřelých, dělnická shromáždění byla zakázána, militanti preventivně stíháni. Ale proletariát odhodlaný k boji se organizoval. Noční klid v dělnických čtvrtích zakrýval horečnou činnost. Ve sklepích tiskly ilegální tiskárny tisíce výzev k boji. Podkroví se stala místem schůzí. Dělníci hlídali své čtvrti proti udavačům a provokatérům. Zdi byly každou noc pokryty novými proklamacemi. Za rozbřesku velkého dne byly všechny továrny tiché, pracující třída byla v ulicích. Krvavá represe, masakr ve Fourmies (ve Francii), útoky husarů i šavle gardistů na koních to vše jen utvrdilo bojovnost dělnictva.
Ve Vienne (ve Francii) nebylo v roce 1890 síly, která by zastavila dělnické bataliony, objevily se na různých místech ve městě, byly rozprášeny, ale znovu se zformovaly jinde. Demonstrující dav stavěl barikády a postupně se vydal k tovární čtvrti. Kdo v gestu revolty podnítil dělníky k útoku na obchod jedné z velkých textilek? Během okamžiku je obchod obsazen a 400 metrů látky rozděleno mezi ty, kteří nemají co na sebe.
Ve Fourmies začali dělníci jedné z velkých továren na konci dubna roku 1891 stávkovat za přídavek ke mzdě. Majitelé odmítali na jejich požadavek přistoupit. Přišel 1. máj. Stávkující se rozhodli pokusit se o spojení se soudruhy z podobné továrny. Pětset či šestset stávkujících se ocitlo tváří v tvář četnickému pelotonu… Střet skončil střílením. Zraněno je 80 proletářů, z toho devět smrtelně.
Boje, které předcházely nastolení Prvního máje jako každoročního dne mezinárodní solidarity dělnické třídy, byly tedy boje proti barbarsrtví kapitalistického systému, který člověka vysvobodil z vazalství, aby si ho mohl lépe podrobit pod jhem zákona hodnoty, jenž redukoval pracovní sílu na zboží a separoval tak dělníky ještě více od produktů jejich práce. Tak buržoazie zrealizovala svůj velký „projekt“ – podřídit celý svět stejnému systému vykořisťování, učinit přežití milionů lidí závislé na prodeji jejich pracovní síly, připoutat je prostřednictvím mzdy k práci až do doby než docela vyčerpají svou životní energii. A když to vyžaduje zvýšení jejich míry zisku, ti samí kapitalisté neváhají vyloučit tisíce a miliony proletářů z bezprostředního procesu výroby a nechat je hnít v rezervní armádě nezaměstnaných. Poté, co z nás vyždímali všechen pot, aby obohatili systém, který nepracuje v náš prospěch, nechávají nás kapitalističtí upíři bez jiného zdroje k přežití pomalu chcípat na přeplněném trhu práce a využívají toho ke snížení mezd celé dělnické třídy.
Dělníci z Chicaga, Londýna, Paříže, Petrohradu, Šanghaje… bojovali právě proti tomuto výrobnímu systému – ještě násilnějšímu než všechny předchozí, systému, který hromadí všechno bohatství v rukou stále menší menšiny, zatímco připravuje o prostředky k přežití stále větší část lidstva.
Jestliže tolik dělníků neváhalo riskovat v tomto boji svůj život, je to proto, že symbolizoval mezinárodní solidaritu naráz spojující všechny lokální střety a podněcoval nové rozšíření třídního boje. Byl to jejich boj.
Ale bojovnost, která provázela první velké boje za zkrácení pracovní doby, se otupila, když přeplula oceán na loďce sociální demokracie (která se na svém pařížském kongresu v roce 1889 rozhodla převzít mezinárodní organizaci Prvního máje). Zatímco velké stávky ukázaly, že dělníci dosáhnou jen toho, co budou schopni prosadit silou, 1. máj sociální demokracie se stal příležitostí k průvodům, peticím, prosbám směrem k veřejné moci a pomalu opustil terén třídních střetů. Už v roce 1889 specifikoval socialistický kongres v Paříži své přání: „aby ve všech zemích a všech městech v jeden den (1. máje) dělníci vyzvali veřejnou moc, aby legálně zkrátila pracovní den na 8 hodin.
Taková řeč už odráží fetišizaci legality, reformismus sociální demokracie, která bude 1. máj víc a víc vzdalovat terénu třídního boje, aby ho nakonec potopila do bažiny demokracie. Prostřednictvím rozdělení boje na „ekonomický“ a „politický“ omezila sociální demokracie boje proti kapitalistickému vykořisťování v továrnách a zbavila je veškerého revolučního programu. Když se pak ujala úkolu obhajovat proletářské požadavky v parlamentu, znehodnotila samotnou jejich podstatu. Z ulice až po parlament, třídní boj se transformoval v boj za reformu státu. Buržoazní požadavek na všeobecné volební právo tak nahradil dělnické požadavky. A sociální demokracie tím nejen pohřbila proletářské boje, ale také posílila buržoazní ideologii, která se nám snaží namluvit, že v kapitalistické společnosti můžeme něčeho dosáhnout a že volební právo se stane zbraní v našich rukou. Nebylo lepší tříštivé síly k rozbití třídní solidarity! Tento demo-kretenismus bude vládnout po dlouhých patnáct let, vychýlí třídní boj směrem k parlamentnímu močálu a promění nesmiřitelnou obranu zájmů dělnické třídy ve zrádné usmíření s kapitálem. Stejná logika pak dovede sociální demokracii k tomu, aby proletáře vyzývala nikoli ke sbratřování a celosvětovému sjednocování proti kapitalistickému barbarství, ale naopak ke vzájemnému vraždění na frontách první světové imperialistické války v roce 1914.
Ale všeobecným oživením bojů proti kapitálu v letech 1904, 1905 a 1906 a sabotováním první světové imperialistické války v letech 1917 a 1918 proletariát znovu potvrdil 1. máj jako den boje. […]
Světová buržoazie otřesená touto gigantickou revoluční vlnou se přeskupí za svou sociálně demokratickou frakcí a krvavě rozdrtí dělnickou revoltu, nesoucí v sobě zárodky nového světa, aby zachránila svůj odporný systém vykořisťování. Sociální demokracie, skutečný kat světové revoluce, vraždí proletářské vůdce […] Revoluční vlna, která nepřevrátila poměr světových sil buržoazie a kapitálu, je rozdrcena a kapitalismus se může spolehnout na konsolidaci buržoazního státu v Rusku, aby mohl znovu posadit svou dominaci na ještě teplé mrtvoly dělníků padlých v boji za pokus o ustavení světové lidské komunity.
Po těchto kanibalských hodech nemajících v historii obdoby, se poraženým a odzbrojeným proletářům dostalo kontrarevoluce fašismu a lidových front.
A to vysvětluje i to, proč v letech 1936 – 1945 bojovali, podrobeni triumfující buržoazii, na straně jednoho či druhého tábora proti svým třídním bratrům, k nejlepšímu prospěchu kapitálu.
Belgický stát vyhlásil v roce 1947 1. máj „svátkem práce“, dnem volna, a oficiálně tak schválil dílo kontrarevoluce.
V procesu proměny dne, který vyzýval kapitalistický řád na souboj, na oslavu vítězství demokratického teroru nejde o vývoj, ale o jeho přetržení, o třídní antagonismus. Ten první byl našim Prvním májem, Prvním májem světového proletariátu, ten druhý je svátkem kapitálu.
Proletářský internacionalismus uvolnil na celá desetiletí místo oslavování rozvoje národní ekonomiky, pouliční bitvy za zrušení námezdní práce ustoupily bezzubým promenádám a vojenským přehlídkám ke chvále demokracie. Němí k třídnímu boji proti kapitalistickému vykořisťování a za znovu přivlastnění si celé společenské výroby se všichni buržousti (levicoví i pravicoví) těší z panujícího sociálního smíru a ještě nás vyzývají (oni, jež mají na svědomí minimálně sto milionů mrtvých), abychom tento pacifismus respektovali a upustili byť i jen od myšlenky na jakékoli revoluční násilí.
Jestliže se však silám kontrarevoluce podařilo odrazit revoluční útok proletariátu […] na celém světě, jestliže se jim podařilo rozkouskovat tělo proletariátu a podkopat revoluci, nemohly proletariát zabít. Komunistické hnutí znovu nutně povstane z katastrofy, kterou kapitalismus nevyhnutelně vyvolá a žádná síla mu nebude moci zabránit v tom, aby se poučilo ze včerejších porážek a umožnilo tak zítřejší vítězství.
Celá ta dlouhá a strastiplná desetiletí demokracie jsou tu proto, aby nám ukázala, že parlamentarismus není nic jiného, než jeden z pilířů, na nichž stojí kapitalistický pořádek, kamufláž pro státní teror. Mají nám ukázat, že reformy (ani zdaleka nepředstavující „výdobytky proletariátu“) jen upevňují kapitalistický útlak a mají za úkol především odzbrojovat proletariát tváří v tvář novým krizím. Ona dlouhá léta bezmezné expanze kapitalistické výroby také popírají, že by blaho proletariátu bylo spojeno s prosperitou národní ekonomiky. Buržoazie využila triumfu kontrarevoluce k tomu, aby ještě zvýšila míru vykořisťování, intenzitu práce, stupeň ohlupování, nezaměstnanost, migraci, deportace, genocidy, bídu, hlad, nejistotu, despotismus v továrnách i v celém společenském životě. Zájmy proletariátu a zájmy buržoazie nejde smířit.
Soudruzi proletáři,
Kapitalismus dnes znovu vyvrhnul své barbarství. Krize pustila ze řetězu krutost kapitalistů, posílila státní teror. A buržoazie by chtěla, aby si proletariát poslušně nechal nasadit náhubek, ochotně přinášel oběti, aby uspokojil ohrožený apetit svých vykořisťovatelů. I po sto letech od velkých proletářských stávek za osmihodinový pracovní den stále žijeme jako galejníci nucení se prodávat na galejích práce. A odbory, ti fízlové šéfů rozbíjejí naše stávky, naše boje… ve jménu takzvaného zkrácení pracovní doby, ve jménu takzvaného boje proti nezaměstnanosti nás nutí akceptovat atak na naše mzdy, intenzifikaci práce, propouštění, rozšíření prekérních pracovních míst, vyhazovy z úřadu práce…
Katastrofální situace buržoazní ekonomiky nemůže nijak narušit naše boje. Nejde nám o reformu státu tohoto barbarského systému, ani o jeho socialistickou, stalinistickou, křesťanskou či fašistickou verzi. To, co nás zajímá, je jeho zničení od shora až dolů.
Kapitalistům, kteří nás chtějí znovu zatáhnout do světové imperialistické války, odpovězme tak, že zintenzivníme náš boj proti všem frakcím buržoazie, proti všem kapitalistickým státům na východě i na západě. Na povolávací rozkazy odpovězme tak, že obrátíme pušky proti našim vlastním důstojníkům, že imperialistickou válku proměníme na mezinárodní občanskou válku třídy proti třídě.
Soudruzi proletáři,
Abychom měli sílu zničit kapitalistickou bestii, její války, její všeobecnou bídu a naše životní podmínky námezdních otroků, musíme od nynějška připravovat své budoucí boje napříč celým světem. Musíme se organizovat mimo a proti buržoazním orgánům jako jsou odbory. Musíme se znovu naučit používat své třídní zbraně: divokou stávku bez ohlášení a bez omezení jakéhokoli druhu, dělnickou sebeobranu, ozbrojování stávkových hlídek, sabotáž výroby. Musíme zevšeobecnit náš boj, musíme se sjednotit navzdory kapitalistickým překážkám, přes rozdíly v národnosti, sexualitě, statutu, navzdory sektoriálnímu rozdělení, regionálním a národnostním hranicím…
Musíme z Prvního máje znovu udělat den mezinárodní solidarity, den, který sjednocuje všechny dělnické boje na celém světě v jednu třídní frontu schopnou vzít tento svět ztečí. Tváří v tvář mocné pevnosti, kterou buržoazie vybudovala a stále buduje k obraně své vykořisťovatelské společnosti, se musíme organizovat v mezinárodní revoluční sílu, centralizovanou a centralizující, v revoluční stranu.
Proti kapitalistickému státu, jeho parlamentu, jeho volbám, stranám a odborům postavme k obraně našich zájmů naši vlastní organizaci jako třídy.
Na represi proti dělníkům, na buržoazní násilí odpovězme přímou akcí, organizováním dělnického násilí.
Proti nacionalistické hysterii a kampani válečných příprav pozvedněme prapor revolučního defétismu, proletářského internacionalismu.
Proti svátku práce pokračujme v boji revolučního Prvního máje.
Post skriptum: Tento text publikovala Internacionalistická komunistická skupina (IKS) 1. května 1986 při příležitosti stého výročí událostí v Chicagu. Dnes jej až na několik vynechávek [označených závorkami] zveřejňujeme znovu. Text jsme přeložili do angličtiny a češtiny a plně se hlásíme k politické odpovědnosti za jeho mezinárodní šíření.
TŘÍDNÍ VÁLKA
