Povstalecký anarchismus není ideologickým řešením všech společenských problémů, ani komoditou na kapitalistickém trhu ideologií a názorů. Je to probíhající praxe zaměřená na ukončení dominance státu a zničení kapitalismu, která ke svému postupu potřebuje analýzu a diskusi. Nevzhlížíme k nějakému ideálu společnosti a nenabízíme ani nějaký obrázek utopie, který by mohla společnost zkonzumovat. V průběhu dějin byli anarchisté většinou povstalci až na ty, kteří věřili, že se společnost vyvine do takového bodu, kdy stát nechá jednoduše za sebou. Znamená to prostě, že stát nebude jen chřadnout, anarchisté musí zaútočit. Čekání je porážka. Co je potřeba, je otevřená vzpoura a rozšíření subverze mezi vykořisťované a vyčleněné. V tomto textu se pokusíme představit některé body, které jsme spolu s dalšími povstalci načrtli k této problematice: Pokud stát nezmizí sám od sebe, jak můžeme ukončit jeho existenci? Poznámky jsou proto především o praxi a zaměření se na organizaci útoku. Nejsou přitom v žádném případě hotové nebo uzavřené. Doufáme, že jsou součástí probíhajících diskusí a rozhodně vítáme odpovědi. Mnoho z nich vychází přímo z problematiky povstalectví popisované v brožurách Elephant editions.
1. Stát jen tak nezmizí, zaútoč!
Stát a kapitál neodumře, jak si mnozí anarchisté očividně myslí. Tento postoj není zakořeněn pouze v abstraktní rovině „čekání“, někteří dokonce otevřeně odsuzují akce těch, pro které tvorba nového světa znamená zničení toho starého. Útok je odmítnutím zprostředkování, pacifikace, obětování, přizpůsobování a kompromisu.
Cesta k povstání se nám otevře prostřednictvím činů a učením se jednat, ne propagandou, ačkoliv i propaganda hraje roli ve vyjasnění toho, jak jednat. Čekání nás učí pouze čekat, jednáním se člověk učí jednat.
Síla povstání je sociální, ne vojenská. Měřítkem pro hodnocení důležitosti zobecněné revolty není ozbrojený střet, ale naopak rozsah paralýzy ekonomiky a normality.
2. Samostatná činnost versus řízená revolta: od povstání k revoluci
Jakožto anarchisté vnímáme revoluci jako orientační bod bez ohledu na to, co děláme nebo jakým problémem jsme znepokojeni. Revoluce však není mýtus, který by měl být jednoduše užívaný jako něco vzdáleného budoucnosti. Právě proto, že je revoluce konkrétní událost, musí být vytvářena každodenně prostřednictvím skromných pokusů, které v pravém slova smyslu nemají všeosvobozující charakter sociální revoluce. Těmito skromnými pokusy jsou povstání. Povstání těch nejvíce vykořisťovaných a společensky vyčleněných a těch politicky nejcitlivějších menšin otevírá cestu k účasti stále širší a širší vrstvě vykořisťovaných v proudu rebelie, která může vést k revoluci.
Boje se musí rozvíjet jak ve střednědobém, tak krátkodobém smyslu. Jasné strategie jsou nezbytné k tomu, aby byly různé metody použity koordinovaným a plodným způsobem.
Autonomní akce: samostatné řízení boje znamená, že ti, kteří bojují, jsou autonomní ve svých rozhodnutích a akcích. To je opakem organizační syntézy, která se stále pokouší převzít kontrolu nad bojem. Boje, které jsou slučovány v jedné kontrolní organizaci, jsou snadno integrovatelné do mocenských struktur současné společnosti. Samostatně řízené boje jsou ze své podstaty nekontrolovatelné, když se šíří napříč celou společností.
3. Nekontrolovatelnost versus řízená revolta: šíření útoku
Není možné vidět dopředu výsledek určitého boje. Dokonce i omezený boj může mít nejnepředvídatelnější následky. Cesta od různých povstáních, omezených a ohraničených, k revoluci nebude nikdy dopředu garantována žádnou metodou.
To, čeho se Systém bojí, nejsou jednotlivé sabotáže samy o sobě, ale spíše jejich rozšíření ve společnosti. Každý proletarizovaný jedinec, který disponuje i těmi nejskromnějšími prostředky, může formulovat své cíle – samostatně, nebo spolu s ostatními. Pro stát, kapitál a policejní aparát je materiálně nemožné kontrolovat celou společnost. Kdokoliv, kdo opravdu chce napadnout síť kontroly, může teoreticky i prakticky přispět. Objevení prvního přerušeného spojení se překrývá s rozšířením sabotáží. Anonymní praxe společenského sebeosvobození se může rozšířit do všech oblastí a při tom ničit preventivní kodexy nastolené Mocí.
Malé, a proto také snadno opakovatelné, akce nevyžadují sofistikované prostředky, a jsou tudíž dostupné všem. Díky své jednoduchosti a spontaneitě se stávají nekontrolovatelnými. Vysmívají se i těm nejrozvinutějším protipovstaleckým technikám.
4. Permanentní konflikt versus smír s institucionálními silami
Konfliktnost by měla být viděna jako stálý prvek v boji proti Moci. Boj, který postrádá tento prvek, končí tím, že nás tlačí ke smíru s institucemi. Začíná to tím, že se přizpůsobujeme zvyku zastupování a víře v iluzorní osvobození, které má přinést parlamentní usnesení, a končí to aktivní participací na našem vlastním vykořisťování.
Mohou se objevit individuální důvody, proč pochybovat o násilných prostředcích jako o způsobu, jak dosáhnout cílů. Jakmile se však nenásilí povýší na úroveň nedotknutelného principu a realita se rozdělí na „dobré“ a „špatné“, tam argumenty ztrácejí smysl a vše je naráz viděno v termínech poddanosti a poslušnosti. „Úředníci” antiglobalizačního hnutí, kteří se od ostatních distancovali a odsuzovali je, tím poukázali obzvláště na jednu věc: že si dělají nárok na moc nad hnutím jako celkem, a to díky svým principům, ke kterým se cítí být morálně zavázáni.
5. Ilegalita; povstání není jen o vykrádání bank
Povstalecký anarchismus není morálkou pro přežívání: všichni přežíváme různými způsoby, často v kompromisech s kapitálem v závislosti na naších společenských pozicích a na našich schopnostech a zálibách. Samozřejmě, že nejsme morálně proti použití nelegálních prostředků k našemu osvobození z okovů námezdního otroctví, abychom pak žili a starali se o naše projekty. Stejně tak ale ilegálnost nefetišizujeme, neděláme z ní nějaké náboženství nebo mučednictví. Je to pouze prostředek, často ten dobrý.
6. Neformální organizace; žádní profesionální revolucionáři ani aktivisté, žádné stálé organizace
Od stran a odborů k sebeorganizaci:
V revolučním hnutí existují zásadní rozdílnosti: anarchistická tendence směřující ke kvalitě boje a jeho sebeorganizaci a autoritářská tendence směřující ke kvantitě a centralizaci.
Organizace je pro konkrétní úkoly: to je důvod, proč jsme proti stranám, odborům a stálým organizacím, tedy proti všem těm, kteří slučují boje a stávají se spojovacím prvkem kapitálu a státu. Jejich účelem se stává jejich vlastní existence a v nejhorších případech nejprve vytvářejí organizace a teprve poté hledají nebo vytvářejí boje. Naším úkolem je jednat, organizace je prostředkem. Proto jsme proti delegování akce nebo praxe na organizaci: potřebujeme zobecnit akce, které vedou k povstání, a ne řídit boje. Organizace by neměla být o obraně určitých zájmů, ale o útoku na určité zájmy.
Neformální organizace je založena na soudruzích spojených společnou afinitou a jejich hnací silou je vždy akce. Čím širší bude záběr problémů, kterým tito soudruzi jako celek čelí, tím větší bude jejich afinita. Z toho vyplývá, že pravá organizace má schopnost efektivně jednat. To znamená, že jedinci vědí, kde se navzájem hledat, společně studovat a analyzovat problémy a přistupovat k akci. To vše se odehrává s ohledem na úroveň dosažené afinity a nemá to co do činění s programy, platformami, vlajkami nebo více či méně zamaskovanými stranami. Neformální anarchistická organizace je proto specifickou organizací, která se seskupuje kolem společné afinity.
Anarchistická minorita a vykořisťovaní a vyčlenění:
My jsme vykořisťovaní a vyčlenění, proto je našim úkolem jednat. Přesto stále někteří kritizují všechny akce, které nejsou součástí velkého a viditelného sociálního hnutí, slovy, že „jednají místo proletariátu“. Doporučují analyzovat a čekat, namísto jednat. Pravděpodobně asi nejsme vykořisťováni spolu s vykořisťovanými a naše tužby, náš hněv a naše slabiny nejsou součástí třídního boje. Tohle není ničím jiným, než dalším ideologickým rozdělením mezi vykořisťovanými a podvratnými.
Aktivní anarchistická minorita není otrokem čísel, ale pokračuje v boji proti Moci, i když je intenzita třídního boje mezi vykořisťovanými na nízké úrovni. Anarchistické akce by se proto neměly zaměřovat na organizaci a obranu celé třídy vykořisťovaných v rozsáhlé organizaci, aby viděli boj od začátku do konce, ale měli by rozpoznávat jednotlivá hlediska boje a převést je přes překážky až k jejich závěrečnému útoku. Stejně tak se musíme zbavit stereotypních představ o obrovských masových bojích a konceptu nekonečného růstu hnutí, jež vše ovládá a kontroluje.
Vztah zástupů vykořisťovaných a vyčleněných nemůže být strukturovaný jako něco, co musí odolat toku času. Neměl by být například založen na nekonečném růstu a na obraně proti útokům vykořisťovatelů. Musí mít specifickou redukovanější dimenzi – takovou, která je rozhodně útočná, a ne obranná.
Tímto způsobem můžeme začít budovat náš boj, který může vytvořit podmínky revolty a skrytý konflikt může rozvinout a přenést ho do popředí. Takto je ustavený kontakt mezi anarchistickou minoritou a specifickou situací, ve které může být boj rozvinut.
7. Individuální a sociální: individualismus a komunismus – falešný problém
Přijímáme to nejlepší z individualismu a to nejlepší z komunismu.
Povstání vychází z touhy jedinců po vymanění se z omezujících a kontrolovaných poměrů, z touhy znovu si přisvojit schopnost vytvářet vlastní životy podle toho, jak jim to vyhovuje. To vyžaduje, aby překonali oddělení mezi sebou a svými životními podmínkami. Tam, kde životní podmínky ovládá několik privilegovaných, není pro většinu jedinců možné opravdu určovat svou existenci podle sebe. Jedinečnost může vzkvétat pouze tam, kde je společenskou realitou rovný přístup k životním podmínkám. Tento rovný přístup je komunismem – co jednotlivci s tímto přístupem dělají je jen na nich a na těch okolo. Takže není žádná konkrétní rovnost nebo identita jednotlivců, která by z opravdového komunismu vyplývala. To, co nás nutí do nějakých identit či rovnosti jsou společenské role kladené na nás současných systémem. Není žádný rozpor mezi individualismem a komunismem.
8. My jsme vykořisťovanými, my jsme rozporem: není čas čekat
Kapitalismus v sobě bezesporu má hluboké rozpory, které jej tlačí k neustálému vývoji a přizpůsobování tak, aby se vyhnul periodickým krizím, které jej postihují. My se ale nesmíme nechat ukolébat čekáním na tyto krize. Když přijdou a budou odpovídat požadavkům na podnícení jednotlivých prvků povstaleckého procesu, budou vítány. Nicméně my jakožto vykořisťovaní jsme základním rozporem kapitalismu. Čas je proto na povstání zralý vždy a lidstvo tak mohlo ukončit existenci státu kdykoli ve své historii. Trhlina v neustálém procesu reprodukce tohoto systému vykořisťování a útlaku byla vždy možná.
Text poprvé vyšel v Killing King Abacus #2 (Léto 2001)
