Níže je vůbec první rozhovor s Nikosem Maziotisem po jeho uvěznění, který byl zveřejněný v řeckých novinách Efimerida ton Syntakton.
1. Jste člen ozbrojené anarchistické organizace Revoluční Boj. Proč jste si jako metodu akce zvolil právě ozbrojený boj?
Ozbrojený boj je nedílnou součástí boje za sociální revoluci. Je nerozlučně spjatý s revolučním hnutím, které usiluje o svržení kapitálu a státu. Mezi hnutím a ozbrojeným bojem je takové neodmyslitelné spojení, že aby bylo hnutí opravdu revoluční, musí ozbrojený boj zahrnout do svých cílů. V celých dějinách nebylo vítězné revoluce, která by nebyla ozbrojená. Ozbrojený boj, neboli jinými slovy ozbrojená propaganda, je velmi účinný nástroj, jehož politická poselství mohou být velmi silná, pokud existuje celková politická koncepce a analýzy toho, kde jednáme, co chceme a co je našim cílem. V Revolučním boji věříme, že ozbrojená akce má za cíl rozšířit mezi co největší množství sociálních a národních tříd nezbytnost sociální revoluce a svržení kapitálu a státu. Dnes je obzvlášť v Řecku, ale nejen v něm, v době nejzuřivějšího útoku imperialistického kapitálu, kdy Troika a řecký stát uskutečňují politiku sociální genocidy, ozbrojený boj nezbytný a aktuální jako nikdy dřív. Na počátku krize v roce 2009, kdy situace ještě měla charakteristiky krize finančního systému a dřív než se z ní stala krize dluhová, jsme vyjádřili stanovisko, že v Řecku svitla skvělá příležitost pro revoluční éru. Následkem krize byl neoliberální konsenzus tentam a v očích společenské většiny ztratil ekonomický a politický systém svou legitimitu. Za těchto okolností může mít cílená ozbrojená akce proti režimu, který je ve všech oblastech a činnostech tak pokročile propojený a na sobě závislý, celou lavinu následků a může dál šířit další rizika destabilizace. Od doby, co politická a ekonomická globalizace značně pokročily a podmínky pro další vzájemné proplétání systému se ještě prohloubily, jsme ještě víc posílili naše stanovisko, že ozbrojený boj je nyní víc než kdy dřív nejen politicky nezbytný a proveditelný, ale také rozhodující pro podnícení systémových problémů a konfliktů, které účinně podkopají systém až k jeho konečnému pádu. To však vyžaduje revoluční hnutí, které se uchýlí ke zbraním.
2. Při zatčení v roce 2010 jste přiznal politickou odpovědnost za svou participaci v Revolučním boji. Co tato politická odpovědnost znamená?
Jako bojovník a jako člen ozbrojené skupiny jsem udělal to, co jsem považoval za samozřejmé. Bránil jsem organizaci, ke které patřím. Bránil jsem útoky spáchané organizací. Bránil jsem dalšího člena organizace Lambrose Foundase, který byl zabit při ozbrojeném střetu s policií při přípravě útoku, který měl být odpovědí na současný režim. Měl zabránit řecké vládě, Mezinárodnímu měnovému fondu, Evropské komisi a Evropské centrální bance v převzetí majetku země, měl přispět k ukončení současné vlády kapitálu a státu a nového totalitarismu, který nadnárodní a politické elity chtějí uvalit na celou planetu, přičemž využívají výhodnou konstelaci globální ekonomické krize. Tento postoj, který jsme zaujali, byl pro nás otázkou naší integrity. Nesměřovali jsme k záchraně sebe samých. Převzetí politické odpovědnosti bylo pro nás, kteří jsme se rozhodli jednat, kolektivním rozhodnutím, a nikoli individuální volbou. Po našem zatčení se nám proto podařilo udržet naši kolektivitu nedotčenou a uvězněné členy Revolučního boje vybojovat zpět. Dál jsme mluvili o nezbytnosti sociální revoluce a protiútoku ze strany novodobého proletariátu a připojovali se se svými prohlášeními na významných stávkách a lidových protestech proti Memorandu 2010-2011. Tentýž postoj jsme měli i u soudu. Jakýkoli jiný postoj, nežli převzetí politické odpovědnosti, by byl zradou našich principů a ideálu a byl by neuctivý k smrti, jaká potkala Lambrose Foundase.
3. Jak odpovídáte těm, kteří tvrdí, že ozbrojené akce jsou příčinou represe? Například poté, co z vězení uprchl Christidopoulos Xiros, vláda urychleně připravila návrh na vězení typu C, která by měla být určena pro členy ozbrojených revolučních organizací.
Je hloupé věřit, že boj za svobodu nenarazí na odpověď státu, a proto nebude mít ani žádné vážné následky. Je evidentní, že se boj mířící jako ručička kompasu k sociální revoluci a svržení kapitálu a státu, neřídí trestním zákoníkem a zákony nepřítele. Proto bude nezbytné osvojit si vedle legálních forem akce i formy ilegální, jako je právě ozbrojený boj. V boji za svobodu, revoluci a třídní a sociální válku budou mrtví a uvěznění, budou existovat speciální protiteroristické zákony a vězení pro členy ozbrojených organizací. Christos Kassimis, Christos Tsoutsouvis, Christopher Marino a Lambros Foundas zaplatili za boj se zbraní v ruce, za boj za revoluci životem. Tak jako se to dělo i v jiných historických obdobích jako v případě guerill ELAS a Demokratické armády v Řecku a ozbrojených organizací z Evropy a Latinské Ameriky jako třeba Tupamaros, Rudých Brigád, členů RAF a Action Direct nebo partyzánů z Turecka. Své životy položili při ozbrojených střetech, vězeňských hladovkách a během let strávených za mřížemi. Jako člen Revolučního boje jsem si byl vždy vědom toho, že za své volby zaplatím buď dlouholetým trestem, který jsem už dostal, nebo smrtí v boji s posluhovači státu. V Monastiraki mě mohli zabít. Věděl jsem, že by se to mohlo stát. Následky, které boj má, ale neznamenají, že bychom se jej měli vzdát. Ztracené je pouze to, za co jsme nikdy nebojovali. V mysli by nám nicméně mělo vytanout to, že cena takových voleb má i druhou stranu: nepřítel platí vysokou daň, protože ozbrojené rebelské skupiny zabily nemálo fízlů, kteří zaplatili za svou volbu stát se poskoky šéfů. To samé platí pro politiky, soudce a byznysmeny. Toto jsem říkal u soudu, když jsem obhajoval útok Revolučního boje provedený kalašnikovy proti třem pořádkovým policistům Exarchii v lednu 2009. Byla to odplata za smrt Alexandrose Grigoropoulose, která vyústila v těžké zranění Adamantiose Mantzounise. Mantzounis zaplatil za to, že se stal pořádkovým policistou a od té doby už u policie není. Proto v kontrastu k tvrzením, že ozbrojené akce podněcují útlak, odpovídám, že to útoky ozbrojených rebelských skupin proti represivním silám působí v důsledku intenzity policejního násilí jako zastrašovací prostředek. Navzdory všeobecné víře nedostatek ozbrojených akcí a tedy i chybějící odvetná hrozba osvobozuje represivní síly. Pro každého, kdo si myslí, že je bojovník nebo anarchista a zároveň věří, že musí jednat v mantinelech legality, je nejlepší připojit se k legitimní parlamentní straně. Tento člověk by měl přestat předstírat, že je militant, revolucionář nebo anarchista. Provokovat stát bojem je normální. Měli bychom se spíše obávat toho, že stát nereaguje. Pokud nás totiž nepřítel nepovažuje za nepřítele, tak to signalizuje, že nejsme na správné cestě.
4. V roce 2012, kdy ještě stále probíhal soudní proces Revolučního boje, jste vy a Pola Roupa porušili kauci a rozhodli se zmizet do ilegality. Proč jste se tak rozhodli?
Přejít do ilegality jsme se rozhodli, když jsme byli po roce a půl propuštění, protože jsme ani po těch měsících nebyli prokazatelně usvědčeni. Bylo nám jasné, že bychom byli odsouzeni k 25letému vězení a to jsme nehodlali jen tak pasivně a poslušně přijmout. Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli zmizet v ilegalitě, skončila fáze řízení, ve které byli vyslýcháni svědci obžaloby v souvislosti s činnostmi organizace. Během té doby jsme mnoho měsíců věnovali obraně akcí organizace, jednu po druhé. Stáli jsme tam, abychom náš soudní proces obrátili ve fórum na obranu Revolučního boje, ozbrojené akce a sociální revoluce. Nelíbilo se nám zaujmout politické stanovisko na závěr procesu ve fázi, kdy obhajoba obviněnému dovoluje leda prohlášení ve formě „omluvy“. Proto jsme se ke všem našim akcím vyjádřili už na počátku. Do ilegality jsme se rozhodli přejít ze zřejmých důvodů: abychom byli svobodní a pokračovali v ozbrojeném boji za nezbytnost sociální revoluce, ozbrojeného proletariátu a lidového protiútoku proti režimu Memoranda, Troiky, MMF, Evropské komise a Evropské centrální banky, proti nejkrutějším útokům imperialistického kapitálu. Rozhodli jsme se zmizet, abychom pokračovali v boji za svržení kapitálu a státu, za libertinský komunismus a anarchii.
Důležitou roli v našem rozhodnutí hrálo to, že jsme chtěli naše dítě vychovat bez toho, aby nás vidělo za mřížemi. V takovémto rámci se odehrálo znovuoživení Revolučního boje. A to útokem 10. dubna 2014 proti budově Ředitelství pro dohled nad národní Bankou Řecka v ulici Amerikis, která hostí také stálého zástupce MMF v Řecku. Jakožto člen Revolučního boje se hlásím k politické odpovědnosti za tento čin.
5. Abyste se vyhnul zatčení, začal jste v ulici Monastiraki střílet do davu nic netušících občanů. Výsledkem bylo několik menších zranění dvou turistů. Co nám o tom můžete říct?
Předně je mi líto, že byli ti dva turisté zraněni, byť jen lehce. Jakékoli utrpení občanů, kteří s celou věcí nesouvisí, je něco, na co jsme byli v Revolučním boji obzvlášť opatrní. To jsme vyjasnili už během procesu, ve kterém jsme byli obviňováni z toho, že bombovými útoky riskujeme náhodné lidské životy. Po dlouhém boji před soudem byly některé naše výpovědi přijaty. Od většiny našich obvinění z vražd bylo upuštěno a pouze ty, jež se pojily k třem policistům v Exarchii v roce 2009, byly správné, protože šlo o krvavou odplatu organizace za vraždu Grigoropoulose. Pokud jde o Voulgarakise, tak bylo přijato, že vraždu tohoto lotra jsme zrušili, protože existovalo riziko, že by někdo mohl objevit časovanou bombu, která měla vybuchnout ve chvíli, kdy nehrozilo procházejícím civilistům žádné nebezpečí, a to dokonce ani policejním strážníkům, kteří byli nedaleko TEEM. V případě útoku na Ministra ekonomiky na náměstí Sintagma, kde bylo lehce zraněno několik civilistů, soud vzal v úvahu, že policie navzdory dvěma varovným telefonátům nijak nevyklidila prostor a riskovala tak cizí životy. Výmluvné je, že žena, která byla zraněna, za to získala od vlády kompenzaci, zatímco někteří policisté z ústředního policejního sboru byli naopak pokutovaní za hrubé chyby, které v tomto případě napáchali, protože sama policie nakonec přiznala, že jejich špatné reakce ohrozily civilisty na životě. Existují zprávy Americké ambasády v Řecku, ve kterých se píše, že členové Revolučního boje riskují při svých akcích mnohé, jen aby nezranili civilisty. Historie sama dokazuje, že když jsme prováděli akce, tak jsme se starali o životy občanů bez ohledu na naše cíle. V Monastiraki, jak se píše v policejní zprávě, pocházela zranění dvou turistů od střepin a nejednalo se o přímé zásahy kulkami. Oba tito lidé byli zranění v oblasti dolních končetin, což dokládá, že střelba šla nízko. Ukazuje to také, že jsem na tyto lidi nemířil. Jak je možné, že jsem teď obviněný z pokusu o vraždu těchto dvou lidí na základě toho, že jsem připustil, že jsem je zabít mohl? V tom je pokrytectví až až. Policie riskovala lidské životy při třech našich akcích. Jednou na náměstí Sintagma v případě ministra financí, když díky své hlouposti neohradila prostor. Dále v případě Ministerstva práce, kdy speciální stráž najala bezdomovce k tomu, aby odnesl batoh s bombou od vstupu do Ministerstva o několik kroků dál. Třetí případě pak byla burza cenných papírů, kde policie neřekla několika strážným, aby vyklidili sousední budovy. Existuje ale i jiný případ, při kterém policie zabila při honu na zločince špatného muže, a přitom to pro ni nemělo žádné následky. V únoru roku 2010 během zatýkání Mariana Kola v Byronu zabilo devět policejních kulek nevinného člověka, který zrovna procházel okolo. Jmenoval se Nikola Todi. Nikdo nebyl obviněný z pokusu o vraždu. Poté navíc ministr veřejného pořádku Chryssochoidis prohlásil, že byl ztracen jeden lidský život, ale důležité je, že jsou dva zločinci za mřížemi. To je přímo do očí bijící pokrytectví o hodnotě lidského života. Policie se předně zajímá o životy svých pánů a kolegů. To samé platí i pro politiky, vládní úředníky a kapitalisty, kteří se zajímají leda o životy lidí z podobné třídy, zatímco život obecně je jim ukradený. Odvahu obvinit mě z pokusu o vraždu mají ti samí lidé, kteří jsou díky své politice genocidy odpovědní za hromadná úmrtí, čtyři tisíce sebevražd a smrt lidí kvůli nedostatku nemocnic. Zodpovědnost nesou také za ty, kteří se musí přehrabovat v odpadcích, aby se najedli, za miliony nezaměstnaných a za zbídačení celého lidu.
6. Jste odsouzený za dvě ozbrojené bankovní loupeže. Myslíte si, že je bankovní loupež revolučním činem?
Za určitých podmínek může být expropriace kořistnických finančních institucí považována za část revoluční aktivity. Jako třeba v případě expropriací za účelem financování guerillové války, jak se to dělo v průběhu dějin. Historicky se všechny guerillové organizace – Tupamaros, Rudé brigády, RAF, Action direct – uchylovaly k bankovním loupežím, aby financovaly své aktivity. Banky vyvlastňovali španělští anarchisté a bolševici, a dokonce i v Řecku provedli rebelové z třetí divize Demokratické armády v Peloponésu expropriace Národní banky v jejích pobočkách v Kalavrita a Amaliada v roce 1948 během občanské války. Když je ale expropriace individuální volbou, dokonce i když jde o uvědomělý čin, pak to není nic jiného než projev, který s politickou a revoluční akcí nesouvisí, protože sám o sobě není návrhem sociální politiky. Do této kategorie spadá mnoho činů sociálních vězňů, kteří byli usvědčeni z loupeže. Na loupeži ale není nic špatného, ať už jde o první, nebo druhý případ, tyto akce totiž nejsou namířeny proti obyčejným občanům. Jsou namířeny proti dravým finančním institucím, které jsou vyzbrojené legálním právem okrádat lidi a brát jim jejich majetek a domovy, nemohou-li splácet. S krizí máme banky, lokální i cizí, které jsou zodpovědné za chudobu, utrpení lidí a za nezaměstnanost kvůli sociální politice genocidy, kterou aplikují. V době krize je čím dál častější, že je sociální bohatství redistribuováno ze sociální základny do trezorů bank. Nezapomeňme na to, že nadnárodní banky, z nichž některé vlastnily většinu řeckého dluhu, také kontrolují velkou část globální ekonomiky skrze řízení převážné části průmyslu a obchodu. Proto nevidím nic špatného na kriminální expropriaci kriminálních institucí – ať už jde o revoluční činnost, nebo osobní volbu. Co se týče mých dvou loupeží, tak bez zacházení do detailů můžu říct jen to, že jsem byl v ilegalitě a proto jsem nemohl pracovat. Mé přežití tak nezbytně záviselo na takovýchto expropriacích.
7. Proč jste chtěl tak rychle opustit nemocnici „Evangelizmos“?
Podmínky v nemocnici urážely lidskou důstojnost. Po čtyřiadvacet hodin denně jsem byl v pokoji s tou jejich zakuklenou protiteroristickou jednotkou okolo mé postele. Z „bezpečnostních důvodů“ bylo světlo rozsvíceno po dvacet čtyři hodin denně. Když přišli odstranit katetr, pokusili se mi na základě rozkazů shora, jak tvrdil policejní šéf, připoutat levou ruku k posteli želízky. Reagoval jsem vytržením kapačky s antibiotiky a řekl jsem doktorům, že nepřijmu žádné léky a zahájím hladovku. Když jsem potřeboval na záchod, nechali dveře otevřené dokořán. Opět z „bezpečnostních důvodů“, aby mohli sledovat každý můj pohyb. Musím ještě dodat, že testy, které mi prováděli před operací paže, byly také provedeny za přítomnosti zakuklených členů EKAM. Všiml jsem si, že i těsně před operací, než začala působit anestetika, u mě byli přítomni policajti v nemocničních úborech s tím, že se operace zúčastní z bezpečnostních důvodů. Právě proto jsem upřednostnil přesun do vězeňské nemocnice v Korydallos. Musím však dodat, že izolace byla vynucena i zde, což bylo v rozporu se stejným vězeňským řádem, který měli nejspíš dodržovat. V izolaci jsem byl zavřený po dva dny, než ředitel věznice a rada rozhodli, pod jakým statusem budu vězněn. Nakonec rozhodli, že mohu na čtyři hodiny denně vyjít z cely na chodbu, která nepřesáhla deset metrů a kde jsem měl přístup k telefonu. Stále jsem byl ale v izolaci a nemohl jsem se dostat do kontaktu s dalšími vězni už od doby, co mi bylo zakázáno jít k vězeňskému soudu, ke kterému má každý vězeň právo jít.
8. Myslíte si, že má Revoluční boj oporu u veřejnosti?
Věřím, že když nějaká ozbrojená revoluční organizace provádí takové akce, které míří na problémy, které lidé a společnost má, a když jsou tyto akce namířené proti lidským utlačovatelům a vykořisťovatelům, proti těm, kteří loupí, vraždí a způsobují mizérii, tak je jen logické, že i přes veškerou mediální snahu o vymývání mozků tím, že ukazují členy ozbrojených organizací jako antisociální a kriminální monstra, tak velká část společnosti podporuje akce rebelských organizací. Takže věřím, že oporu ve společnosti má, protože akce Revolučního boje mají takové charakteristiky. Myslím, že mnozí by byli ochotni v současné době chopit se kalašnikovů a popravit své popravčí. K tomu je ale potřeba revolučního hnutí, které je bude organizovat. Fakt, že má Revoluční boj oporu mezi lidmi, je také evidentní díky tomu, že stát vypsal na naše hlavy odměnu dvou milionů eur. Jeden milion za mě a druhý za mou družku Pola Roupu. Pokud by měl stát všeobecný konsenzus a podařilo se mu všechny přesvědčit, že naše akce jsou proti společnosti a pracujícím, tak by se nemusel uchylovat k tak podlé fatvě, tj. k placenému udavačství. Ale mohl by se spolehnout na dobrovolné udání postavené na smyslu pro společenskou odpovědnost. O tom, jak je hnusné a odporné být udavačem, a ještě více tím placeným, svědčí i to, že dokonce i Němci něž opustili v roce 1944 Atény, popravili všechny tlumočníky a udavače. Kdo je společensky přijímán je jasně vidět i na tom, že já, Maziotis, člen Revolučního boje, jsem po svém propuštění v roce 2011 mohl chodit po ulicích a žít mezi lidmi. Každý nás znal. Naopak takový Samaras, Venizelos, Papandreou, ministři a členové parlamentu, kteří zaváděli nepopulární opatření, se bez ozbrojené eskorty a bodyguardů nemohou na ulicích ani ukázat.
9. Pokud byste měl možnost poslat vzkaz Pole, co byste řekl?
Řekl bych, že je mi dobře a jsem v povznesené náladě, že by měla zůstat volná a vychovat našeho syna. Bez ohledu na ztráty, boj pokračuje.
Srpen 2014
