Dne 6. 12. 1997 byla na Ministerstvu průmyslu a rozvoje v Řecku nalezena bomba. Následovaly policejní razie a zatýkání anarchistů spolu s hysterickou kampaní o vyzbrojené anarchistické guerille v masmédiích. Jedním ze zatčených byl Nikos Maziotis, dobře známý anarchistický militant. Po jeho uvěznění následovalo velké množství solidárních akcí v Aténách – demonstrace, žhářské útoky a bitky s policií.
***
Třináctého února se Nikos v dopise tisku přiznal, že nastražil na Ministerstvu průmyslu a rozvoje bombu a vysvětlil, proč to udělal. Bylo to porvé, co někdo v Řecku přiznal zodpovědnost za takové činy, ze kterých byl Nikos obviněn.
Poté co jsme na našem webu zveřejnili jeden z aktuálnějších textu Nikose Maziotise, přinášíme nyní i jeho starší vyjádření z roku 1998. Ačkoliv v něm najdeme i slabá místa, přesto může celkem dobře posloužit jako materiál k boření několika mýtů, které panují při posuzování jedinců a skupin sahajících po ozbrojené přímé akci jako prostředku antikapitalistického boje.
Prvním mýtem je přesvědčení, že preferování takových metod je vždy jen krátkodobý impulz. Jakási trendová vlna, která odezní stejně rychle jako přišla. Podíváme-li se Nikosův text i praxi z devadesátých let minulého století a porovnáme-li to s tím, čemu se věnuje dnes dvacet let poté, je nepopiratelné, že jeho postoje a metody u něj žádným krátkodobým trendem nejsou. Jsou to hodnoty, které dlouhodobě rozvíjí.
Druhým mýtem je tvrzení, že ozbrojený boj znamená izolaci od masového hnutí, ba co více, prý je s ním ve vztahu nesmiřitelného potikladu. Tento nesmysl se AsAl pokusila již jednou vyvrátit ve svém textu Revoluční buňky, solidární sítě a strategie boje v Řízkárně. Jsme rádi, že zveřejněním textu od Nikose můžeme znovu demonstrovat, že i ti, co někdy volí ozbrojený boj, mohou sami být zároveň součástí antikapitalistického hnutí, které usiluje o masovost. Nemusejí nutně být v ilozolaci mimo něj, nemusejí jím pohrdat, jak tvrdí někteří kritici ozbrojených akcí. Dokonce nemusejí ani ozbrojený boj považovat za formu nadřazenou jiným formám, které za sebe může antikapitalistický boj. Nikos toto potvrdil i ve svém textu když pohlásil: „Bojuji, dle svých individuálních sil za rozvrácení státu, státnosti a existujícího sociálního režimu, bez odmítání té či oné formy akce či považování jedné za nadřazené druhé.“
Vyjádření Nikose Maziotise z Koridallovského vězení
Svým útokem na Ministerstvo průmyslu a rozvoje 6. prosince 1997 jsem chtěl poslat vzkaz politickým, podnikatelským a policejním kruhům této země, že jejich plány, ať už ekonomické nebo represivní, neprojdou bez odporu. Mým záměrem bylo též vyjádřit solidaritu spravedlivému a dynamickému boji osadníků Strymonikovského zálivu, který vedou proti zahájení těžby zlata v severovýchodní Chalkidiké kanadskou národní společností TVX Gold.
Tedy přebírám veškerou zodpovědnost za své aktivity. Anarchistická městská guerilla jsem já. Já jsem vyrobil a položil improvizovaný mechanismus na Ministerstvo průmyslu a rozvoje dne 6. 12. 1997. Co bylo nalezeno v domě č. 13, Spartské ulici, je výlučně moje. Nepovažuji se za „ozbrojenou guerillu“, ale za sociálního guerillera. Bojuji, dle svých individuálních sil za rozvrácení státu, státnosti a existujícího sociálního režimu, bez odmítání té či oné formy akce či považování jedné za nadřazené druhé.
Během svých politických aktivit jsem vyráběl a distribuoval letáky a plakáty, podílel jsem se na masových demonstracích a pochodech, na okupacích, na konfliktech s represivními silami státu. Ve specifickém momentu svého boje jsem si vybral tuto cestu projevu svého politického poselství, poselství sociální solidarity. Má minulost potvrzuje různorodost mé revoluční činnosti. Roku 1991 jsem byl odsouzen za odpírání vojenské služby a byl jsem uvězněn na 8 měsíců ve vojenském vězení. Stále ještě jsem obviněn z dezerce. V srpnu 1994 jsem byl odsouzen spolu s dalšími 51 soudruhy za okupaci ekonomické univerzity jako výrazu solidarity s vězněnými anarchisty Odysseasem Kampourisem a Giorgosem Balafasem, kteří drželi hladovku. Byl jsem též odsouzen za mou účast na jedné z nejvážnějších společenských událostí v době politické reformy, za účast při revoltě na Polytechnice v listopadu ’95. Ta byla výrazem solidarity s vězeňskou vzpourou v Koridallosu a také politickými vězni tohoto období, anarchisty K. Kalaremasem (držel hladovku), S. Dapergolasem, O. Kampourisem, CH. Marinosem, G. Balafasem, čtyřmi anarchisty uvězněnými během demonstrace v Soluni a také s odpíračem N. Karanikasem.
Jsem anarchista a toužím po totální destrukci státu a kapitalistického režimu a jejich nahrazení antiautoritářskými komunami. Jediné obvinění, které mohu akceptovat a které je pro mě ctí, je to o podvratných aktivitách. Jestliže je svoboda zločinem pro mé nepřátele, pak ano, připouštím, jsem zločinec. Za své třídní nepřátele považuji ty, kteří náleží do specifických společenských tříd a jsou zodpovědni za utrpení světa, chudobu, vykořisťování, utlačování, drogy, vězení, války, ničení životního prostředí. Těmito sociálními kategoriemi jsou státní úřady, politici, technokraté, kapitalistická smetánka, byrokrati, uniformovaní vrazi z bezpečnostních sil a militaristé. Tyto společenské kategorie nikdy jen tak nezmizí z jeviště historie a nikdy se nevzdají své moci nebo svých privilegií dobrovolně nebo kvůli nějakému přesvědčování. To je důvod, proč je sociální a třídní válka nevyhnutelná. A já nejsem nic jiného než politický vězeň, vězeň sociální a třídní války, jež právě vře, a jež ve společnosti mnohokrát propuká jako požár.
V médiích (která rozsévají organizovanou lež) se mnoho mluvilo o tom, že náležím do „druhé generace teroristů“. Shledávám tyto interpretace, lépe řečeno dezinterpretace, směšnými. Musím říct následující o takovém druhu srovnávání. Existují tři druhy politického násilí. Terorismus státní, který je nejobvyklejší a nejorganizovanější, jelikož stát vlastní monopol na násilí, „revoluční terorismus“ organizací s marxleninskou ideologií, které skrze svou hierarchickou strukturu reprodukují strukturu státu a jsou vlastně stát v malém. A také je zde osvobozenecké násilí. Sociální revoluce a povstání jsou nejčastěji tlačeny vpřed bojovníky, kteří jednají v otevřeném masovém hnutí, spíše než v „jakobínských“ spolcích nebo izolovaných marxleninských organizacích. Takovou charakteristiku „teroristy“ posílám zpět svým žalobcům. Více než dvacet let lžidemokracie to potvrzuje:
- V červenci 1976, během konfliktů v centru Atén, mezi stavební dělníky a policií, policejní obrněné vozidlo zabilo 66 let starou Anastasii Tsiviku.
- Roku 1978, členové MEA (speciální policejní jednotky) zavraždili doktora Tsironise v jeho domě v Severním Smyrni, když vyhlásil svůj dům nezávislým na řeckém státě.
- Šesnáctého listopadu 1980, během pochodu demonstrantů z Polytechniky k americké ambasádě, byli Lakovos Koumis a Stamatina Kamelopou k smrti ubiti pořádkovou policií MAT.
- Sedmnáctého listopadu 1985, během bitek okolo Polytechniky, zavraždil policista z MAT Melistas 15 let starého Michalise Kaltezase.
- Roku 1986, v Kessarini, během srážek mezi stávkujícími z EDOK-ETER a policisty MAT, byl zabit dělník Agelos Mavroudis.
- Devátého ledna 1991 byl zavražděn učitel N. Temponeras ultrapravičáckými hrdlořezy, kteří chtěli zastavit studentskou okupaci školy v Patrasu.
- Desátého ledna 1991, při bitkách mezi studenty demonstrujícími po vraždě N. Temponerase, způsobil slzný granát vystřelený policistou z MAT požár v obchodním centru, při kterém uhořeli čtyři obyvatelé města.
- V ten samý rok, 27. ledna, byla oznámena smrt tureckého politického uprchlíka Souleimana Akmara, který zemřel na následky mučení. Byl uvězněn v Budově veřejné bezpečnosti.
- Desáteho ledna 1994, důstojník Lagogianis, který přísluší k policejní stanici Moschatu, zastřelil pěti ranami T. Gaikase při běžné identifikaci.
- V prosinci 1995 byl zavražděn albánský uprchlík, který se pokoušel uprchnout z vězení v Stavrakiou loanninonu.
- V červenci 1996, v Piraeu, byl na lodi Pegasus, v kabině 53, popraven anarchista Christoforos Marinos.
- Ten samý rok, během policejní blokády města Livadia, byl policistou zavražděn vězeň pocházející z Albánie.
Seznam vražd vykonaných „demokratickým“ státem a „demokratickou“ policií nemá konce. Žádný z aktérů těchto vražd nebyl veden k zodpovědnosti. Vina byla vždy svalena na oběti, které „spáchaly sebevraždu“, nebo policejní zbraně, které „neštastnou náhodou“ vystřelily nebo se policisté „legálně bránili“. „Spravedlnost“ shledala vrahy nevinnými nebo bylo jednoduše zastaveno vyšetřování. Takže kdo jsou ti teroristé nebezpeční pro společnost a občany?
Patřím k politickému a sociálnímu prostředí, které v mnoha případech potvrdilo nebezpečnost svých akcí pro bezpečnost státu a režimu, jelikož byly již opakovaně pro utlačované části společnosti příkladem možných forem boje a odporu poti všeobecnému útoku státu.
Můžeme se kouknout na některé sociální události posledních dvaceti let, abychom dokázali, nakolik je to pravda:
- Během 80. let, kdy byla dominantní sociálně demokratická forma kapitalismu spolu s modelem živeného státem a granty z EEC, byly jediné sociální konflikty proti bahnu sociálního smíru a podřízenosti ty, které vyprovokovali anarchisté – okupace v letech 1984-85, pochod proti Le Penovi v roce 1984, okupace Chemické univerzity v květnu 1985 a okupace Chemické univerzity a Polytechniky po vraždě Kaltezase.
- Několik let poté, v devadesátých letech, jako dynamickou formu boje, odporu a sebeorganizování inspirovanou anarchisty, přijaly ostatní utlačované části společnosti, dělníci, studenti, farmáři.
- Během let 1989-90, kdy se sociální demokracie zhroutila a začal útok neoliberalismu, průmysloví dělníci okupovali mnoho továren v Patrasu, Piraeu, Laviu a Mantoudi při pokusu zastavit bankrotování podniků a jejich privatizaci, která vedla k propouštění tisíců dělníků.
- V letech 1990-91 vzrostlo hnutí okupací vysokých a hlavně středních škol, provázené nepokoji. V podstatě to bylo hnutí, které vedlo k porážce ultrapravicové vlády v následujících volbách tím, že ji donutilo ukázat svoji nehumánní a antisociální tvář, vraždou N. Temponerase a čtyř obyvatel upálených příslušníky MAT.
- V srpnu 1992 začala ve Votanicos bitkami spontánní stávka dělníků EAS (veřejná doprava). Další masové výrazy lidového násilí, jako byly okupace a žhářské útoky na prefektury (Chania – červen ’90, Iraklio – srpen ’91), blokády a okupace silnic farmáři v letech 1995-97 nebo odpor obyvatel proti destrukci jejich životního prostředí (Kalamas ’87, Aravisos ’89, Pouri ’93-’97) dokazují, že když utlačovaní lidé reagují na útoky státu a neoliberalismu, tak častokrát instinktivně přejímají formy boje z části povstaleckého charakteru.
Anarchisté za to nesou velkou část odpovědnosti, jelikož vždy pomáhají uchovat naživu smysl odporu a vzpoury i v dobách klidu sociální války. Tak se anarchisté, kteří nikdy neusilují o autoritářské pozice, opravdu mohou cítit hrdí, že zanechali otisky na této celé periodě sociálních a třídních bojů.
Zdravím všechny své soudruhy.
Solidaritu s K. Kalaremasem, S. Dapergolasem a G. Vlassopoulosem.
Solidaritu se všemi těmi vzbouřenci.
Nikos Maziotis
Koridallosské vězení
11. února 1998
____________________________
Text byl publikován v časopise Svobodná práce číslo 15 (duben 1998), který vadávala Federace sociálních anarchistů (FSA). Zde publikujeme přepis textu s několika našimi poznámkami v úvodu.
