via contrainfo:
Níže je první část dlouhého dopisu kamarádky; původně publikovaného v Greek on Athens IMC (8. března 2016).
Za jiných okolností by byl tento text napsán Revolučním bojem. Nicméně, výsledek pokusu o vysvobození kamaráda Nikose Maziotise z vězení Koridallos, mě zavazuje mluvit osobně.
21.února 2016, jsem se pokusila se o vysvobození člena Revolučního boje Nikose Maziotise helikoptérou. Operace byla plánovaná tak, aby se k nám mohli připojit další političtí vězni, kteří si přejí udělat krok ke svobodě. Podrobnosti plánu, jak se mi podařilo vyhnout bezpečnostním opatřením a nastoupit do helikoptéry ozbrojená, nemají žádný zvláštní význam a nebudu se na ně odvolávat; navzdory skutečnosti, že tu existuje mnoho dezinformací. Jen pro úplnost se zmíním, že plán nebyl založen na žádném předchozím vrtulníkovém vězeňském úniku, není spojen s nálezy plánů, které nebyly provedeny, a já nemám žádný vztah k další uprchlé osobě, navzdory mediálním vyobrazením v opačném smyslu. Také tento pokus nepředcházel žádný únikový plán, který by “ztroskotal”, jak některá média tvrdí.
Ve čtvrtině cesty po našem startu z Thermisia v Argolida, jsem vytáhla zbraň a požádala pilota aby změnil kurs. Samozřejmě, nerozuměl tomu, kdo jsem, ale uvědomoval si, že je to pokus o vězeňský útěk. Pak zpanikařil. Napadl mě a snažil se mi vytrhnout zbraň – to je fakt, který “vynechal”. Asi také proto, že se budou snažit vyvrátit fakt, že byl ozbrojený. Připomínám každému, že jsou veřejně dostupné zprávy o objevu dvou zásobníků v helikoptéře. Jeden byl můj, ale druhý můj nebyl. Druhý zásobník byl z jeho vlastní zbraně, kterou upustil z rukou během naší rvačky během letu. A samozřejmě, že jsem měla druhý zásobník. Mohla bych jít do takové akce jen s jedním zásobníkem?
Pilot ztratil kontrolu nad helikoptérou a křičel v panice “my se zabijeme”. Popis, který byl prezentován ohledně značně neovladatelné helikoptéry je pravdou. Ale tato situace nevyplynula z mé akce, ale jeho. Helikoptéra ztrácela nadmořskou výšku a vířila se vzduchem. Letěli jsme několik metrů nad vedením elektřiny. Křičela jsem na něj, aby řídil helikoptéru. Kdyby dělal co jsem mu řekla, tak se nikdo nezraní.
V celém průběhu jsme byli ve vzduchu. Ti, kdo mluví o klidné reakci pilota, a zřejmě tak soudí dle výsledku, tak neví co mluví.
Namísto, aby udělal co jsem mu řekla, dal přednost riskovat pád helikoptéry, což se nestalo jen náhodou. Rozumí se samo sebou, že vstoupit do helikoptéry a pokusit se ji ovládnout a nasměrovat do vězení, bylo moje rozhodnutí. Kdyby odmítl udělat to, co jsem mu řekla, pak bych přirozeně reagovala. Co očekávali ti, kdo tvrdí, že jsem byla odpovědná za neřízený sestup helikoptéry z 5,000 stop k zemi? Že řeknu “jestli nechcete letět k věznici, nevadí” ? Střílela jsem svou zbraní a oba jsme byly ozbrojeni ve rvačce během letu.
Dal přednost risku narazit se mnou v horách, než poslechnout. Když jsme nakonec v rychlosti přistáli na zemi, i přesto, že jsem věděla, že operace byla ztracena, měla jsem příležitost popravit ho. Vědomě jsem se rozhodla to neudělat. Třebaže jsem věděla, že tímto rozhodnutím ohrožuji svůj život nebo svobodu, nepopravila jsem ho, i když jsem měla šanci. On sám to ví velmi dobře. Jediný faktor, který mě zadržel, bylo mé politické svědomí. A já se tak rozhodla, riskujíce svůj vlastní život a možnost utéct.
S ohledem na vězeňský útěk, je zřejmé, že jsem provedla všechna možná bezpečnostní opatření proti ozbrojeným hlídkám střežící vězeňský perimetr, a dokonce jsem nesla neprůstřelnou vestu také pro pilota. V tomto případě bylo účelem provézt záchranu způsobem, který by zajistil nejnižší možné riziko pro helikoptéru, kamarády, a samozřejmě pro pilota. Jednala jsem pak se stejnou myšlenkou, když jsme přistáli na zemi; navzdory skutečnosti, že operace selhala kvůli pilotovi; navzdory skutečnosti, že byl ozbrojený. V podstatě jsem dala přednost jeho životu před mým vlastním životem a bezpečím. Ale já znovu uvážím tuto specifickou volbu.
Organizování útěku Nikose Maziotise bylo politické rozhodnutí, stejně tak, jako bylo politické rozhodnutí osvobodit také další politické vězně. Nebyla to osobní volba. Kdybych chtěla osvobodit jen svého kamaráda Nikose Maziotise, nepronajala bych velkou helikoptéru – fakt, který dělal tuto operaci složitější. Cílem operace bylo také osvobození dalších politických vězňů; těch, kteří ve skutečnosti chtějí, společně s námi, vykročit svou cestou ke svobodě.
Proto tato akce navzdory svým osobním rozměrům, které jsou známé, nebyla osobní volba, ale politická. Byl to krok na cestě k revoluci. Totéž platí o každé akci, kterou jsem uskutečnila a pro každou akci, kterou v budoucnu udělám. Toto jsou spoje v řetězu revolučního plánování směřující k vytvoření více příznivých politických a sociálních podmínek, pro rozšiřující se a sílící revoluční boj. Níže se odvolávám na politický základ této volby; ale nejprve musím mluvit o faktech, a cestě, kterou jsem zvolila do nynějška s ohledem na určitá fakta.
Jak jsem předtím zmínila, každá moje akce je aktem spojeným s politickým plánováním. Ve stejné souvislosti jsem expropriovala pobočku banky Piraeus na půdě nemocnice Sotiria v Athenách minulých rok v červnu 2015. S těmito penězi, kromě mého přežití v “utajení”, jsem zabezpečila organizování akce a financování operace za osvobození Nikose Maziotise a dalších politických vězňů z Koridallos – ženského vězení. Důvod, proč se odvolávám na toto vyvlastnění (trestní důsledky jsou mi ukradené) je, že nyní považuji za absolutně nezbytné odkrýt, jak jednám pokud jde o bezpečí civilistů, kteří jsou za určitých okolností náhodou přítomni v revolučních akcích, do kterých jsem zapojena, a odkrýt mou perspektivu – vždy obdobnou – v této záležitosti při příležitosti pokusu o záchranu z vězení.
V případě vyvlastnění pobočky banky Piraeus, jsem zmínila bankovním úředníkům, při vstupu do banky, že nesmějí stisknout poplachové tlačítko, protože by to ohrozilo jejich vlastní bezpečí, jelikož nejsem ochotna opustit banku bez peněz. Neohrozila jsem je, ani nejsou k vůli mně vůbec v nebezpečí. Oni by byli v nebezpečí jen kvůli policii, jestliže by policajti přijeli a měli bysme následně ozbrojený střet. A policie přijede pouze pokud někdo stiskne bankovní alarm. To byl vývoj, kterému se oni chtěli vyhnout. Protože lidé, kteří jsou náhodou přítomni v každé takové akci se pak neobávají toho, kdo zkouší vyvlastnit peníze banky, ale místo toho se bojí intervence policie. Kromě toho je opravdu hloupé bránit peníze, které přísluší bankéřům. A pro pořádek, když mi ženská úřednice řekla “my jsme také chudí lidé”, navrhla jsem jí, že si stoupneme do “slepého” bodu, kde nás kamery nemohou vidět, abych ji nechala 5,000 euro, které ona nepřijala, zřejmě ze strachu. Pokud by peníze přijala, může si být jistá, nemluvila bych o tom veřejně. A jeden detail: to, co jsem držela, byla lékařská zástěra, aby ukryla mou zbraň při čekání před bankou; to nebyl ručník(!), jak někdo několikrát zmínil.
V každé době, v boji za Revoluci – jak také ve všech válkách – jsou občas revolucionáři vázáni hledat podporu civilistů v jejich boji. Historických příkladů je příliš mnoho – pokus o jejich dokumentaci by naplnil celou knihu, a na to není čas – jak v Řecku, tak v ozbrojeném hnutí a organizacích v dalších zemích. V takových případech je v podstatě žádáme, aby si vybrali stranu ve válce. Jakmile někdo odmítá napomáhat, jeho postoj není jen o určité činnosti, ale o celkovém nepřátelském postoji proti samotnému revolučnímu boji. Oni jsou ti, kdo ohrožuje nebo ruší závazky, oni ohrožují životy bojovníků, oni hází klacky pod nohy na cestě revolučního procesu. Oni se staví do opozice proti sociálnímu a třídnímu boji.
Ani v pobočce banky Piraeus ani během pokusu o útěk vrtulníkem jsem se neprozradila. Proto, nikdo ze zapojených do těchto případů nevěděl, že to byly politické akty. Ale po neúspěšném pokusu o útěk, a jestliže – jak jsem se již zmínila- jsem měla příležitost k tomu, zabít pilota, ale neudělala jsem to, riskujíce svůj vlastní život, musím nyní zveřejnit následující: od teď, budu-li potřebovat pomoc civilistů znovu, a jestli to budu považovat za nezbytné, prozradím svou identitu na začátku. Jelikož se má mise v každém případě týká podpory boje za svržení kriminální vládnoucí třídy, nechť každý člověk vezme na vědomí, že na každé možné odmítnutí spolupráce a úsilí brzdící akce, bude adekvátně reagováno.
Já jsem si samozřejmě vědoma osobních podrobností o pilotovi, ale neohrozila jsem jeho rodinu. Nikdy bych neohrozila rodiny a děti.
To je má rozvaha nad pokusem o vysvobození z vězení, kterou musím uveřejnit.
OPERACE ÚTĚKU Z VĚZENÍ BYLA REVOLUČNÍ VOLBA
[ …]
POKUSILA JSEM SE O OSVOBOZENÍ Z VĚZENÍ PRO SOCIÁLNÍ REVOLUCI
CELÝ MŮJ ŽIVOT BOJUJI ZA SOCIÁLNÍ REVOLUCI
A BUDU POKRAČOVAT V ÚSÍLÍ PRO SOCIÁLNÍ REVOLUCI
Pola Roupa
členka Revolučního boje
http://325.nostate.net/?p=19233
